ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2141.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2141/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně V. M. , zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 3, proti žalované SPS engineering, s.r.o., IČ: 45798851,se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 22, zastoupené JUDr. Janem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Tyršova 177, o zaplacení částky 432.540,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 177/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č.j. 23 Co 437/2008-461, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. srpna 2006, č.j. 23 C 177/98-351, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č.j. 23 Co 437/2008-461, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. srpna 2006, č.j. 23 C 177/98-351, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobkyni částku 6.642,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobu do částky 425.897,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II), zamítl žalobu v rozsahu dále specifikovaného žalovaného příslušenství (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví citovaným rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadeného výroku ohledně částky 368.631,50 Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), dále rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadené části zamítavého výroku ohledně částky 57.266,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok II), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti oběma rozsudkům shora citovaných soudů podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod uvádí §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť „soudy na základě provedených důkazů dospěly ke správným skutkovým závěrům, avšak pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.“ Podle dovolatelky v daném případě „otázkou zásadního významu je, že vlastnická práva je nezbytné respektovat v celém rozsahu, a to i při rozhodování o jiných právních vztazích, které se od výkonu vlastnického práva odvíjejí.“ V další části dovolání dovolatelka rozvádí svou dovolací výtku stran rozhodných skutečností, které měly soudy při rozhodování pominout. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) oba dovoláním napadené rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k novému projednání.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a o dovolání rozhodoval podle právní úpravy před účinností zákona č. 7/2009 Sb.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční přípustnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř. řízení o dovolání proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Zbývá nyní posoudit přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka dovoláním napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy jak výrok I. o zastavení řízení v rozsahu shora již uvedeném, dále meritorní výrok II., tak i nákladový výrok III.
Pokud dovolání směřuje proti výroku ad I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadeného zamítavého výroku ohledně částky 368.631,50 Kč s příslušenstvím zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, pak je třeba konstatovat, že esenciální podmínkou k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, je, že dovolání bylo podáno řádně a včas. V daném případě se ovšem dovolatelka v podaném dovolání proti tomuto výroku usnesení, pojatému do rozsudku odvolacího soudu, nijak nevymezuje. Proto zde tedy platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo – což se týká právě této věci - z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty. V posuzované věci ovšem tato lhůta dovolatelce již marně uplynula. Proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky směřující do výroku I. rozsudku odvolacího soudu podle §241b odst. 3 a §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
Dovolání dovolatelky směřující proti potvrzujícímu meritornímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řešení v dovolání vymezené otázky, kterou dovolatelka označuje za otázku zásadního významu, a to, že „vlastnická práva je nezbytné respektovat v celém rozsahu, a to i při rozhodování o jiných právních vztazích, které se od výkonu vlastnického práva odvíjejí“ , nemůže přivodit žádný judikatorní význam, neboť fakticky představuje interpretaci soukromoprávního institutu vlastnictví, zdůraznění vlastnického vztahu jako absolutního vztahu s účinky erga omnes. Jak vyplývá z dovoláním napadeného rozsudku, tyto esenciální soukromoprávní elementy byly ovšem (implicite) odvolacím soudem při meritorním rozhodování respektovány, resp. z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze vyvodit, že by se v uvedeném směru měl odvolací soud od výše uvedeného jakkoli odchýlit a bylo tak třeba v tomto směru dovodit přípustnost dovolání. Lze tedy uzavřít, že prostřednictvím takto dovolatelkou vymezené právní otázky nebylo možno dospět k závěru o přípustnosti dovolání.
Z obsahu samotného dovolání (vylíčení důvodu dovolání) ovšem vyplývá, že dovolatelka nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale především podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek – ve stručnosti shrnuto - je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka tedy nepřípustně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který lze využít jen v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a).
Nejvyšší soud ani neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo s judikaturou Nejvyššího soudu. Jinými slovy řečeno, skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a který pro své meritorní rozhodnutí převzal odvolací soud, a z nějž při posuzování přípustnosti dovolání vycházel i Nejvyšší soud (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit (jak je vyloženo v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) k danému právně kvalifikačnímu závěru. Přitom sama skutečnost, že dovolatelka v dovolání dospívá k jinému právnímu závěru na podkladě vlastního hodnocení důkazů, kdy dovozuje skutečnosti, které v řízení před soudy nebyly zjištěny, resp. z nichž odvolací soud při svém rozhodování nevycházel, je zde právně irelevantní a nemůže tudíž založit přípustnost dovolání.
Jestliže dovolatelka napadla též výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, pak je k tomu nutno uvést, že takový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, u nějž je přípustnost dovolání poměřována ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. V ust. §238, §238a a §239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů rozhodl tak, že dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť procesně neúspěšné dovolatelce náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalované v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly, v důsledku čehož podmínky pro aplikaci ustanovení §146 odst. 3 o.s.ř. splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu