ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2224.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2224/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně SINCOM Leasing, a.s. , se sídlem v Táboře, Husova 1444, zastoupené prof. JUDr. Zdeňkem Češkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 39, proti žalovanému MUDr. M. D. , zastoupenému JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Žižkovo náměstí 19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 251/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2008, č.j. 38 Co 360/2006-306, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr. Zdeňka Češky, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 39.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2006, č.j. 4 C 251/99-241, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „nemovitostí vedených u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Hodonín, v katastrálním území P. u H., obec P., okres H. v části B/listu vlastnictví č. 655 (,) a to domu čp. 193 na parcele č. 510, parcely č. 510 zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 511 zahrada“ (dále již „předmětné nemovitosti“). Dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně a poté uzavřel, že se žalobci v tomto řízení podařilo prokázat, že dne 26. března 1998 jako prodávající uzavřel platně kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s kupujícím Z. D. za kupní cenu 1.500.000,- Kč. Vycházel dále ze zjištění, že v článku III. této smlouvy byla stanovena splatnost dohodnuté kupní ceny tak, že před podpisem smlouvy byla uhrazena kupujícím prodávajícímu částka 750.000,- Kč, a zbytek kupní ceny v částce 750.000,- Kč se zavázal kupující zaplatit prodávajícímu „nejpozději do 14 dnů ode dne vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí.“ V rámci článku VI. bodu 3 kupní smlouvy byla sjednána rozvazovací podmínka, „která stanoví, že v případě, že kupující neuhradí prodávajícímu zbytek kupní ceny v částce 750.000,- Kč podle článku III. této smlouvy do termínu v uvedeném článku stanoveného, zrušuje se tato smlouva od samého počátku.“ Odvolací soud dospěl dále k závěru, že v daném případě došlo k naplnění rozvazovací podmínky §36 odst. 2 věta druhá obč. zák. ve smyslu článku VI. bodu 3 kupní smlouvy. Z razítka Katastrálního úřadu v Hodoníně na kupní smlouvě vyplývá, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl proveden ke dni 26. listopadu 1998, což znamená, že do 10. prosince 1998 měl být Z. D. uhrazen zbytek kupní ceny ve výši 750.000,- Kč. K tomuto zaplacení byl kupující vyzván žalobkyní dopisem ze dne 18. listopadu 1997. Kupující na tuto výzvu reagoval dopisem svého právního zástupce ze dne 21. prosince 1998, v němž mj. uvedl, že má pohledávku vůči žalobkyni ve výši 750.000,- Kč „a tento dopis nechť je považován za projev Z. D. směřující k započtení vzájemné pohledávky ve výši 750.000,- Kč v souladu se zněním §580 o.z.“ Odvolací soud, kromě toho, že se zabýval otázkou existence postoupení předmětné pohledávky, současně uzavřel, že „pokud měl být projev započtení vzájemných pohledávek učiněn v dopise právního zástupce Z. D. ze dne 21.12. 1998, jde o úkon opožděný, neboť lhůta k zaplacení zbytku kupní ceny uplynula dnem 10.12. 1998, tedy k tomuto úkonu došlo až poté, co byla naplněna rozvazovací podmínka stanovená v bodě 3 článku VI. kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí. Dne 10.12. 1998 tedy došlo ke zrušení této kupní smlouvy a k obnovení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem. Pokud Z. D. darovací smlouvou ze dne 23.12. 1998 převedl předmětné nemovitosti na žalovaného, svého syna MUDr. M. D., je nutno tento úkon hodnotit jako absolutně neplatný (§39 o.z.), neboť nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele nesprávné právní posouzení věci „spočívá v tom, že odvolací Krajský soud v Brně na rozdíl od soudu I. stupně neakceptoval usnesení valné hromady společnosti DELTATOURIST H. s. r. o. ze dne 25.5. 1998 jako smlouvu o postoupení objednávky (správně zřejmě pohledávky) přesto, že toto usnesení mělo písemnou formu, bylo zcela určité a podepsané všemi účastníky.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně (prostřednictvím svého advokáta) ve svém písemném vyjádření k dovolání (ve stručnosti shrnuto z obsahu tohoto podání) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci dovolatele s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je po skutkové i právní stránce zcela správné, a dovolání není důvodné. Nesouhlasně se též vyjádřila k dovolatelem tvrzenému postoupení předmětné pohledávky. Zdůraznila, že písemná smlouva o postoupení této pohledávky neexistuje, přičemž z předloženého zápisu z valné hromady shora uvedené obchodní společnosti jakékoli postoupení pohledávky mezi otcem žalovaného a zmíněnou společnosti nevyplývá. Navrhla, aby dovolací soud předmětné dovolání ve smyslu §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné odmítl, resp. aby dovolání ve smyslu §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl, neboť rozhodnutí dovolací soudu je správné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009, jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje v tomto případě dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jenž dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci pak jde tehdy, jedná-li se o omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. K tomu dojde tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci přitom může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel v dovolání v rámci uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s.ř. vytýká odvolacímu soudu, že „neakceptoval usnesení valné hromady společnosti DELTATOURIST H. s. r. o. ze dne 25.5. 1998 jako smlouvu o postoupení objednávky (správně pohledávky) přesto, že toto usnesení mělo písemnou formu, bylo zcela určité a podepsané všemi účastníky.“ Přehlíží však, že v dané věci esenciální pro meritorní posouzení věci odvolacím soudem bylo skutkové zjištění, že do 10. prosince 1998, kdy mělo podle předmětné převodní smlouvy dojít k zaplacení zbytku kupní ceny (částky 750.000,- Kč), Z. D. tuto svou peněžitou povinnost vůči žalobkyni nesplnil. Ve vazbě na toto zásadně významné skutkové zjištění proto odvolací soud zcela správně uzavřel, „že došlo k naplnění rozvazovací podmínky dle článku VI. bod 3 kupní smlouvy... (a)... ke zrušení této smlouvy.“ Pokud Z. D. prostřednictvím svého advokáta dopisem (až) ze dne 21. prosince 1998 učinil vůči žalobkyni kompenzační projev vůle směřující k započtení vzájemné pohledávky ve výši 750.000,- Kč, nemohl tento právní úkon dovolatele na situaci, kdy předmětná kupní smlouva byla již zrušena, ničeho změnit, jak také zcela správně poznamenal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Pokud se pak odvolací soud přesto zabýval existencí postoupené pohledávky ve vazbě na zmíněný kompenzační projev dovolatele, činil tak zjevně nad rozsah nosných důvodů, jež byly relevantní z hlediska právního posouzení věci, a s evidentní snahou vypořádat se ve svém rozsudku se všemi odvolacími námitkami.
Z vyložených důvodů, když současně nebyla zjištěna ani žádná vada podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má dovolací soud zato, že z hlediska dovolatelem uplatněného důvodu dovolání, je nutno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný. Proto s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud podané dovolání dovolatele jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním písemného vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b) §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 10 000,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobce a) - (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), to vše s připočtením částky 2.060,- Kč představující 20% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalobkyni, a to k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li dovolatel povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu 30 Cdo 2224/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně SINCOM Leasing, a.s. , se sídlem v Táboře, Husova 1444, zastoupené prof. JUDr. Zdeňkem Češkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 39, proti žalovanému MUDr. M. D. , zastoupenému JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Žižkovo náměstí 19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 251/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2008, č.j. 38 Co 360/2006-306, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr. Zdeňka Češky, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 39.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2006, č.j. 4 C 251/99-241, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „nemovitostí vedených u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Hodonín, v katastrálním území P. u H., obec P., okres H. v části B/listu vlastnictví č. 655 (,) a to domu čp. 193 na parcele č. 510, parcely č. 510 zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 511 zahrada“ (dále již „předmětné nemovitosti“). Dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně a poté uzavřel, že se žalobci v tomto řízení podařilo prokázat, že dne 26. března 1998 jako prodávající uzavřel platně kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s kupujícím Z. D. za kupní cenu 1.500.000,- Kč. Vycházel dále ze zjištění, že v článku III. této smlouvy byla stanovena splatnost dohodnuté kupní ceny tak, že před podpisem smlouvy byla uhrazena kupujícím prodávajícímu částka 750.000,- Kč, a zbytek kupní ceny v částce 750.000,- Kč se zavázal kupující zaplatit prodávajícímu „nejpozději do 14 dnů ode dne vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí.“ V rámci článku VI. bodu 3 kupní smlouvy byla sjednána rozvazovací podmínka, „která stanoví, že v případě, že kupující neuhradí prodávajícímu zbytek kupní ceny v částce 750.000,- Kč podle článku III. této smlouvy do termínu v uvedeném článku stanoveného, zrušuje se tato smlouva od samého počátku.“ Odvolací soud dospěl dále k závěru, že v daném případě došlo k naplnění rozvazovací podmínky §36 odst. 2 věta druhá obč. zák. ve smyslu článku VI. bodu 3 kupní smlouvy. Z razítka Katastrálního úřadu v Hodoníně na kupní smlouvě vyplývá, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl proveden ke dni 26. listopadu 1998, což znamená, že do 10. prosince 1998 měl být Z. D. uhrazen zbytek kupní ceny ve výši 750.000,- Kč. K tomuto zaplacení byl kupující vyzván žalobkyní dopisem ze dne 18. listopadu 1997. Kupující na tuto výzvu reagoval dopisem svého právního zástupce ze dne 21. prosince 1998, v němž mj. uvedl, že má pohledávku vůči žalobkyni ve výši 750.000,- Kč „a tento dopis nechť je považován za projev Z. D. směřující k započtení vzájemné pohledávky ve výši 750.000,- Kč v souladu se zněním §580 o.z.“ Odvolací soud, kromě toho, že se zabýval otázkou existence postoupení předmětné pohledávky, současně uzavřel, že „pokud měl být projev započtení vzájemných pohledávek učiněn v dopise právního zástupce Z. D. ze dne 21.12. 1998, jde o úkon opožděný, neboť lhůta k zaplacení zbytku kupní ceny uplynula dnem 10.12. 1998, tedy k tomuto úkonu došlo až poté, co byla naplněna rozvazovací podmínka stanovená v bodě 3 článku VI. kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí. Dne 10.12. 1998 tedy došlo ke zrušení této kupní smlouvy a k obnovení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem. Pokud Z. D. darovací smlouvou ze dne 23.12. 1998 převedl předmětné nemovitosti na žalovaného, svého syna MUDr. M. D., je nutno tento úkon hodnotit jako absolutně neplatný (§39 o.z.), neboť nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele nesprávné právní posouzení věci „spočívá v tom, že odvolací Krajský soud v Brně na rozdíl od soudu I. stupně neakceptoval usnesení valné hromady společnosti DELTATOURIST H. s. r. o. ze dne 25.5. 1998 jako smlouvu o postoupení objednávky (správně zřejmě pohledávky) přesto, že toto usnesení mělo písemnou formu, bylo zcela určité a podepsané všemi účastníky.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně (prostřednictvím svého advokáta) ve svém písemném vyjádření k dovolání (ve stručnosti shrnuto z obsahu tohoto podání) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci dovolatele s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je po skutkové i právní stránce zcela správné, a dovolání není důvodné. Nesouhlasně se též vyjádřila k dovolatelem tvrzenému postoupení předmětné pohledávky. Zdůraznila, že písemná smlouva o postoupení této pohledávky neexistuje, přičemž z předloženého zápisu z valné hromady shora uvedené obchodní společnosti jakékoli postoupení pohledávky mezi otcem žalovaného a zmíněnou společnosti nevyplývá. Navrhla, aby dovolací soud předmětné dovolání ve smyslu §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné odmítl, resp. aby dovolání ve smyslu §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl, neboť rozhodnutí dovolací soudu je správné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009, jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje v tomto případě dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jenž dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci pak jde tehdy, jedná-li se o omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. K tomu dojde tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci přitom může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatel v dovolání v rámci uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s.ř. vytýká odvolacímu soudu, že „neakceptoval usnesení valné hromady společnosti DELTATOURIST H. s. r. o. ze dne 25.5. 1998 jako smlouvu o postoupení objednávky (správně pohledávky) přesto, že toto usnesení mělo písemnou formu, bylo zcela určité a podepsané všemi účastníky.“ Přehlíží však, že v dané věci esenciální pro meritorní posouzení věci odvolacím soudem bylo skutkové zjištění, že do 10. prosince 1998, kdy mělo podle předmětné převodní smlouvy dojít k zaplacení zbytku kupní ceny (částky 750.000,- Kč), Z. D. tuto svou peněžitou povinnost vůči žalobkyni nesplnil. Ve vazbě na toto zásadně významné skutkové zjištění proto odvolací soud zcela správně uzavřel, „že došlo k naplnění rozvazovací podmínky dle článku VI. bod 3 kupní smlouvy... (a)... ke zrušení této smlouvy.“ Pokud Z. D. prostřednictvím svého advokáta dopisem (až) ze dne 21. prosince 1998 učinil vůči žalobkyni kompenzační projev vůle směřující k započtení vzájemné pohledávky ve výši 750.000,- Kč, nemohl tento právní úkon dovolatele na situaci, kdy předmětná kupní smlouva byla již zrušena, ničeho změnit, jak také zcela správně poznamenal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Pokud se pak odvolací soud přesto zabýval existencí postoupené pohledávky ve vazbě na zmíněný kompenzační projev dovolatele, činil tak zjevně nad rozsah nosných důvodů, jež byly relevantní z hlediska právního posouzení věci, a s evidentní snahou vypořádat se ve svém rozsudku se všemi odvolacími námitkami.
Z vyložených důvodů, když současně nebyla zjištěna ani žádná vada podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má dovolací soud zato, že z hlediska dovolatelem uplatněného důvodu dovolání, je nutno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný. Proto s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud podané dovolání dovolatele jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním písemného vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §5 písm. b) §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 10 000,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobce a) - (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), to vše s připočtením částky 2.060,- Kč představující 20% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalobkyni, a to k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li dovolatel povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu