ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2255.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2255/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce Ing. Z. Š. , zastoupeného JUDr. Janou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Novodvorská 14-C, proti žalované Hypos, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 2, Fričova 2, zastoupené JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Kovářská 1169/17, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 53/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2006, č.j. 39 Co 384/2005-256, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Červenky, advokáta se sídlem v Praze 9, Kovářská 1169/17.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2005, č.j. 14 C 53/2001-222 zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal určení, že žalobce a dále MUDr. J. Š. jsou v rozsahu dle žaloby podílovými spoluvlastníky specifikované bytové jednotky a spoluvlastníky předmětných společných prostor a označeného pozemku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. února 2009, č.j. 14 C 53/2001-334, bylo pravomocně rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení. Usnesením odvolacího soudu ze dne 19. ledna 2010, č.j. 39 Co 163/2009-345, bylo pravomocně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) původně bez advokáta dovolání. Poté, k výzvě soudu prvního stupně, prostřednictvím své advokátky včas a řádně doplnil dovolání. Z jeho obsahu vyplývá, že dovolatel přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm jednak explicitně dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále implicitně i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné zhodnocení v dovolání označených důkazů, když sám z těchto důkazů vyvozuje skutková zjištění, která posléze právně hodnotí. Dovolatel se domnívá, že kupní smlouva má být posouzena jako neplatná z důvodu, že dovolatel byl při jednání uveden v omyl, neboť se domníval, že jde o jiný druh smlouvy, než jak byla označena. Dále dovolatel „spatřuje, že nejméně odporuje dobrým mravům, aby byla bytová jednotka na V. v dané rozloze prodána za cenu 400.000,- (Kč) a z tohoto důvodu se domnívá, že kupní smlouva o prodeji předmětného bytu měla být neplatná.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření uvedla, že dovolání brojí toliko proti hodnocení provedených důkazů před soudy obou stupňů, aniž by odůvodňovalo, v čem dovolatel spatřuje v jednání těchto soudů řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Otázka právního posouzení v předmětné věci není právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. totiž může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, in www.nsoud.cz ).
Dovolatel v tomto případě žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, nevymezil a Nejvyšší soud ani neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo judikaturou dovolacího soudu. Jinými slovy řečeno, skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a který pro své meritorní rozhodování převzal odvolací soud, a z nějž při posuzování přípustnosti dovolání vycházel i Nejvyšší soud (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku k danému právně kvalifikačnímu závěru. Přitom sama skutečnost, že dovolatel v dovolání dospívá k jinému právnímu závěru v důsledku jím zhodnocených důkazů, kdy dovozuje skutečnosti, které v řízení před soudy nebyly zjištěny, resp. z nichž odvolací soud při svém rozhodování nevycházel, je zde právně irelevantní. Tímto způsobem totiž dovolatel fakticky nepřípustně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., který je ovšem použitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), což se netýká této věci.
Ani dovolací námitka dovolatele, který „spatřuje, že nejméně odporuje dobrým mravům, aby byla bytová jednotka na V. v dané rozloze prodána za cenu 400.000,- (Kč) ...“ , není způsobilá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť řešení této právní otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, jelikož se týká pouze tohoto konkrétního případu a vychází z dovolatelova odlišného posouzení zjištěných skutečností, než těch, které byly v řízení zjištěny a odvolacím soudem právně posouzeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3639/2007, in www.nsoud.cz ).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť podle výsledku tohoto dovolacího řízení, kdy dovolání dovolatele bylo odmítnuto, má žalovaná, která se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila k dovolání, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Náklady řízení zde sestávající z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ustanovení §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% na polovinu podle §18 odst. 1 téže vyhl.], a z náhrady hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 6.360,- Kč je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. září 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu