ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2404.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2404/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Ing. L. C., zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. E. O. , zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 184/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2007, č.j. 11 Co 526/2007-218, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta se sídlem v O., S.17.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 26. června 2007, č.j. 8 C 184/2005-181, zamítl návrh na určení, že kupní smlouva ze dne 31.1.2005, kterou P. M. prodal žalované v rozsudečném výroku blíže označené nemovitosti, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 7.140,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobce má vůči dlužníku P. M. vymahatelnou pohledávku ve výši 728.000,- Kč, přiznanou na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.9.2001, sp. zn. Sm 169/2001, který nabyl právní moci dne 28.9.2001. Žalovaná je ve věci pasivně legitimována, neboť v její prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn. Kupní smlouva ze dne 31.1.2005 byla učiněna v posledních třech letech, neboť žaloba byla podána 24.11.2005 a právní účinky vkladu vznikly dnem 31.1.2005. Objektivní zkrácení uspokojení pohledávky spočívá ve zmenšení majetku dlužníka, které vedlo ke zmaření či k omezení možnosti uspokojení věřitele. Dlužník nemá žádný jiný majetek. Dlužník učinil odporovaný právní úkon v úmyslu zkrátit svého věřitele.
Na druhé straně soud prvního stupně nezjistil další zákonný předpoklad odporovatelnosti, spočívající ve vědomosti žalované o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Žalovaná spravovala jako úvěrová pracovnice úvěr banky IPB, později ČSOB, vůči společnosti A. D. N. J., s.r.o., z 29.12.1997, ke kterému přistoupili jako dlužníci žalobce a P. M. jako jednatelé společnosti A. D. N. J., s.r.o. Po počátečních problémech se splácením však byl úvěrový spis předán začátkem roku 2000 na oddělení ohrožených pohledávek do O. a tím žalovaná ztratila možnost případ dále sledovat a neměla žádné další informace. Soud prvního stupně uvěřil žalované, že zapomněla skutečnosti o přistoupení jednatelů k dluhu, když nešlo o standardní zajištění úvěru. Rovněž jí uvěřil, že nevěděla o dluzích fyzické osoby dlužníka P. M. Příležitostně se sice stýkala s manželkou dlužníka P. M., ale od ní ani od P. M. nebyla informována o skutečnosti, že má P. M. dluhy. Při uzavírání odporované kupní smlouvy dlužník P. M. žalované ukázal potvrzení správkyně konkursní podstaty úpadce společnosti A. D. N. J., s.r.o., o zániku zástavních práv ČSOB ze dne 29.12.1997, váznoucích na předmětných nemovitostech. Vědomost žalované nelze za této situace spatřovat ani v poněkud nestandardních sjednaných podmínkách kupní smlouvy ohledně pozdějšího zaplacení podstatné části kupní ceny ve výši 800.000,- Kč v roce 2009, ani v tom, že žalovaná v předmětných nemovitostech do současné doby nebydlí. Navíc z výpovědi žalované bylo prokázáno, že v té době neměla peníze a vyhovovala jí nabídka dlužníka P. M. týkající se převzetí jeho dluhu žalovanou vůči jeho dětem, který je splatný až v roce 2009 s tím, že předmětný dům bude užívat až po zaplacení. Žalobce ve své výpovědi o skutečnostech, že žalovaná udržovala nadstandardní vztahy s P. M., zůstal osamocen. Pokud manželka P. M., známá žalované, pracovala ve firmě A. D. N. J., s.r.o., jako účetní, působila tak fakticky do prohlášení konkursu na tuto společnost dne 20.3.2002. Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů žalobě nevyhověl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že kupní smlouva ze dne 31.1.2005 uzavřená mezi P. M. jako prodávajícím a žalovanou jako kupující, jejímž předmětem byly v rozsudečném výroku označené nemovitosti, je vůči žalobci právně neúčinná ve smyslu §42a odst. 1, 2 obč. zák. a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6.355,- Kč (výrok I.). Současně zavázal žalovanou zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.424,- Kč (výrok II.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel odvolací soud po zopakování dokazování ze zjištění, že žalovaná věděla o úmyslu dlužníka P. M. zkrátit uspokojení pohledávky žalobce. Žalovaná postavila svoji obranu na tom, že o tomto úmyslu dlužníka P. M. nevěděla, neboť byla ujištěna o tom, že předmětné nemovitosti byly v rámci konkursního řízení společnosti A. D. N. J., s.r.o., vyčleněny z konkursní podstaty. Žalovaná je vysokoškolsky vzdělaná osoba, která dlouhodobě pracuje u peněžního ústavu na úseku firemního bankovnictví. Je kamarádkou manželky dlužníka P. M., a už z doby základní školy jsou v pravidelném kontaktu minimálně čtyřikrát ročně, telefonují si. V roce 1997 byly obě rodiny na společné dovolené v zahraničí, bylo to tedy ve stejném roce, kdy byla sepsána smlouva o úvěru (29.12.1997), a téhož dne, jak žalobce tak P. M. v přítomnosti žalované přistoupili k závazku společnosti A. D. N. J., s.r.o., na částku 4,000.000,- Kč. Žalovaná byla také při sepisu dalších dodatků plynoucích z toho, že pohledávka vůči peněžnímu ústavu nevyla včas a řádně plněna. Byla také v prosinci roku 1999 aktivně přítomna jednání, jehož předmětem bylo neplnění povinností plynoucích z uzavřené úvěrové smlouvy a věděla také o tom, že byla věc postoupena jako ohrožená pohledávka k jinému úseku peněžního ústavu. Odvolací soud nemohl žalované uvěřit, že by z titulu svého vzdělání a svého pracovního zařazení nedokázala rozlišit mezi právnickou osobou a mezi osobami fyzickými, tedy rozlišit závazky, které měla společnost A. D. N. J., s.r.o. a závazky obou společníků této společnosti jako fyzických osob, které jim vznikly v důsledku přistoupení k dluhu. Žalovaná v tomto směru v průběhu řízení nevypovídala shodně. Pokud je pravdivé její tvrzení o tom, že přistoupení k dluhu bylo v té době nestandardní, pak právě s ohledem na velmi dobré vztahy k jednomu z dlužníků si musela tuto skutečnost zapamatovat a vědět o existenci jeho závazku jako fyzické osoby. O špatné situaci P. M. musela vědět i z toho, že dlužil svým dětem částku 800.000,- Kč. Žalovaná tedy věděla, že se P. M. dále zadlužil, když si částku 800.000,- Kč půjčil od svých dětí. Z titulu svého postavení a pracovního zařazení musela umět vyhodnotit bankovní riziko a s tím spojené problémy. Nemohla předpokládat, že by dlužník P. M. již uhradil svůj dluh vůči peněžnímu ústavu. Pochybnosti vzbuzuje také ujednání o splatnosti kupní ceny, bydlení v zakoupené nemovitosti a způsob péče o ni. Pokud mělo být úmyslem dlužníka P. M., aby vyrovnal svou pohledávku vůči oběma dětem, pak by nepochybně prodal nemovitost takové osobě, která by byla schopna zaplatit kupní cenu dříve. Dlužník P. M. neměl důvod prodávat nemovitosti, když nedošlo k placení kupní ceny, neboť účelem prodeje je získání peněžního ekvivalentu za převádění nemovitostí. Odvolací soud také neuvěřil žalované, že již v roce 2004 měla v úmyslu koupit rodinný dům, když neměla peníze na zaplacení kupní ceny, do současné doby částku 800.000,- Kč nezaplatila. Také její údaje o tom, že v předmětných nemovitostech chtěla bydlet až v roce 2009, kdy její syn narozený v roce 1990 nebude vázán na bydlení v K. z důvodu svých mimoškolních aktivit, také není věrohodné, neboť sama ke způsobu bydlení v předmětném rodinném domě po splatnosti kupní ceny ani nevěděla, zda by s ní syn v tomto době bydlel, když lze stěží předpokládat, že by se mezi účastníky této smlouvy nejednalo o tom, jak budou bytové poměry vypadat.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o vztahu žalované a manželky P. M. Žalovaná odmítá závěr, že by s manželkou dlužníka P. M. byly v pravidelném kontaktu, že by si pravidelně telefonovaly a jen sama skutečnost, že spolu před zhruba 35 lety navštěvovaly základní školu, jedenkrát (před více než deseti lety) byly na dovolené a příležitostně nepravidelně se občas stkají, nemůže vést k závěru, že žalovaná nutně musela vědět o dluzích P. M., manžela bývalé spolužačky ze základní školy. Stejně tak se jako pouze spekulativní jeví závěr odvolacího soudu, že žalovaná jako vysokoškolsky vzdělaná osoba dlouhodobě pracující u peněžního ústavu na úseku firemního bankovnictví, která věděla, že úvěr společnosti A. D. N. J., s.r.o., byl postoupen počátkem roku 2000 na oddělení ohrožených pohledávek do Ostravy, neodkázala rozlišit rozdíl mezi právnickou osobou a mezi fyzickými osobami, pokud jde o závazky obou společníků, které jim vznikly v důsledku jejich přistoupení k dluhu. Žalovaná tvrdí, že za 12 až 13 let, kdy pracuje v bance, vyřizovala více než 700 podobných případů, a proto si na v té době ojedinělý způsob „dozajištění úvěru“ formou přistoupení fyzických osob k dluhu nepamatovala. Pokud si dlužník P. M. v minulosti vypůjčil od svých dětí 800.000,- Kč, pak tyto peníze použil na výplatu svých nemovitostí z konkursní podstaty, tedy zcela pochopitelně se snažil, aby v konkursním řízení nepřišel o předmětný dům, v němž bydlela a bydlí jak matka P. M., tak obě jeho děti. Odvolací soud shledává pochybnosti také v ujednání o splatnosti kupní ceny a bydlení v zakoupené nemovitosti. S tímto nelze rovněž souhlasit, neboť odvolací soud zcela pomíjí „prodejnost“ těchto nemovitostí, které byly zatíženy zástavními právy a věcnými břemeny, což vše jejich tržní hodnotu výrazně snižovalo. Jestliže odvolací soud konstatuje, že nelze uvěřit žalované, že již v roce 2004 měla v úmyslu koupit předmětné nemovitosti, pak zcela pomíjí závazky, které v době uzavření kupní smlouvy měl prodávající P. M. vůči svým dětem z titulu smlouvy o půjčce a zejména jejich splatnost. Jestliže dlužník P. M. byl povinen zaplatit svým dětem na základě uvedené smlouvy o půjčce 800.000,- Kč s termínem splatnosti v roce 2009, pak právě toto časové hledisko sehrálo významnou roli při uzavírání předmětné kupní smlouvy ze strany žalované, neboť získala časový prostor, aby do lhůty splatnosti ve smlouvě uvedené peníze opatřila. Zaplacení kupní ceny v roce 2009 – tedy v termínu dohodnutém ve smlouvě – bylo navíc vázáno na vyklizení nemovitostí dětmi Petra Marka teprve po zaplacení kupní ceny. Žalovaná tedy neměla důvod urychlovat zaplacení kupní ceny, pokud nepotřebovala svoji bytovou otázku aktuálně řešit dříve než v roce 2009. Ze všech uvedených důvodů má žalovaná zato, že ke skutečnostem, kterými odvolací soud odůvodňuje vědomost žalované o úmyslu dlužníka P. M. zkrátit uspokojení pohledávky žalobce, odvolací soud dospěl zcela v rozporu s důkazy provedenými v průběhu řízení, a napadené rozhodnutí pak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaná nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalované pro posouzení věci významné. Žalovaná tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalované, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 4.500,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 19% DPH v částce 912,- Kč. Celkovou částku 5.712,- Kč je žalovaná povinna zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2.února 2010
JUDr. Karel Podolka,v.r.
předseda senátu