ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2618.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2618/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce Ing. L. L. , zastoupeného Mgr. Viktorem Šupem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bratří Čapků 24, proti žalovaným 1) Z. S. , 2) N. S. , zastoupeným JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, a 3) M. K. , zastoupenému JUDr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 30, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 169/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č.j. 16 Co 256/2008-244, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Pavla Nováka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 7, Komunardů 36.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2008, č.j. 18 C 169/2002-219, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem „domu č.p. 3121 na stavební parcele č. 4198/62, stavební parcely č. 4198/62 o výměře 82 m2 a parcely č. 4198/26 o výměře 414 m2, vše v obci P., k.ú. S., vše zapsané na LV č. 1931 u Katastrálního úřadu P.“ (dále též „předmětné nemovitosti“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. září 2008, č.j. 16 Co 256/2008-244, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí podle §219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění a takto zjištěné skutečnosti hodnotil správně i po stránce právní. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností N., a.s., je platným právním úkonem, na jehož základě uvedená společnost nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, které posléze byly na základě dalších kupních smluv převedeny do vlastnictví žalovaných 1) a 2).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal včasné dovolání žalobce (dále již „dovolatel“). Namítá, že sporná kupní smlouva je právním úkonem obcházející zákon, neboť byla uzavřena s úmyslem, že pohledávka kupujícího ze smlouvy o půjčce bude uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka, a proto je absolutně neplatná. Dovolatel poukazuje na důkazy, které předložil „ke svému tvrzení, že společnost N., a.s. uzavírala kupní smlouvy o převodu nemovitostí výhradně jako smlouvy plnící zajišťovací funkci k půjčkám“ , jakož i k existenci smlouvy o půjčce, kterou uzavřel s uvedenou firmou. Namítá, že odvolací soud „v odůvodnění svého rozsudku nevysvětlil, proč výpověď svědka H. v části, kde hovoří o praxi N. ve věci propadných zástav, považuje za méně věrohodnou, a proč část výpovědi, kde svědek popisuje postup při uzavírání smluv a ověřování podpisů na nich považuje za věrohodný důkaz, který vyvrací tvrzení dovolatele o tom, za jakých okolností kupní smlouvu podepisoval.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že dovolatel jednak uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), když poukazuje na absenci zdůvodnění, proč odvolací soud výpověď svědka H. ve shora již uvedené části považuje za méně věrohodnou, a dále, že uplatňuje také dovolací důvod podle písm. b) téhož zákonného ustanovení o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), pokud namítá, že soud předmětnou smlouvu nesprávně právně posoudil.
Nejvyšší soud poté, co přihlédl k části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., dospěl k závěru, že v uvedené věci není dovolání dovolatele přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a), ani podle písm. b) o.s.ř., a neshledal je přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se dovolateli přípustnost dovolání založit nepodařilo, neboť dovolacím důvodem, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen zcela výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem taková otázka nastolena nebyla, neboť dovolatel v dovolání ve své podstatě namítá dílčí nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu z důvodu absence vyložení jeho úvah při hodnocení označeného důkazního prostředku. Nebylo ovšem možno ani dospět k závěru o založení přípustnosti dovolání skrze dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., k jehož naplnění dochází tehdy, dopustil-li se soud omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci tím, že použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval právní předpis správný, ale nesprávně jej vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry. Skutkový stav věci, jak jej zjistil soud prvního stupně, pro své rozhodování převzal odvolací soud a z nějž vychází i Nejvyšší soud (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Pokud se dovolatel domáhá jiného právního posouzení věci, činí tak v důsledku vlastní verze hodnocení důkazů, tedy skutkového stavu, jenž ovšem v dovolacím řízení nelze revidovat.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi dovolatelem a žalovanými 1) a 2) bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní 1) a 2) mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [odměna z částky 20.000,- Kč určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky o 50% na částku 10.000,- Kč a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 na částku 5.000,- Kč vzhledem k tomu, že advokát žalovaných 1) a 2) v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), a dále podle §19a téže vyhlášky zvýšená o 30% (1.500,- Kč) na částku 6.500,- Kč s ohledem na skutečnost, že advokát zastupoval v tomto řízení více účastníků], a z náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.360,- Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.160,- Kč je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokáta žalovaných 1) a 2), který je v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) bylo ve smyslu §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalovanému 3), jemuž by jinak vzniklo právo na tuto náhradu, žádné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu