ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2765.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2765/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně Kongresového centra ILF, a.s., IČ: 63999871, se sídlem v Praze 1, Pařížská 23, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované Agropodniku Domažlice a.s., IČ: 45350272, se sídlem v Domažlicích, Masarykova 523, zastoupené JUDr. Jaroslavem Kozlerem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Mánesova 272, o určení neúčinnosti zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 146/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2009, č.j. 5 Co 2610/2008-141, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Strakonicích (dále již „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 20. srpna 2008, č.j. 2 C 146/2007-105, zamítl návrh, aby „ bylo určeno, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 13.6.2007, k nemovitostem zapsaným pro katastrální území Bělčice na LV č. 1079 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, a to k pozemku parcelní č. 420, k budově čp. 299 na parcele č. stavební 420, pozemku parcelní č. 1232/23 a k pozemku parcelní č. 1193/8 díl 1. ve zjednodušené evidenci, je vůči žalobci právně neúčinná“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. března 2009, č.j. 5 Co 2610/2008-141, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně celou věc správně posoudil po právní stránce po zjištění skutkového stavu tak, že zástavní smlouva nemůže zkracovat uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele. K námitce žalobkyně o tom, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a zejména nezkoumal, zda zástavní smlouva není právním úkonem zastřeným nebo simulovaným, odvolací soud uvedl, že bylo na žalobkyni, aby prokázala, o jaký právní úkon se jedná, přičemž v tomto směru nemůže požadovat na soudu, aby přejímal za žalobkyni břemeno dokazování. Dovodil, že i kdyby se žalobkyni podařilo prokázat, že zástavní smlouva je právním úkonem neplatným, nemohla by žalobkyně navrhovat, aby soud vyslovil jeho odporovatelnost. Odvolací soud dále zdůraznil, že dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, může zmařit uspokojení pohledávky svého věřitele také tím, že právním úkonem zvýhodní jiného svého věřitele, přičemž takový postup je protiprávní. Právním následkem takového právního úkonu není ovšem jeho odporovatelnost, ale absolutní neplatnost. Požadavek reálně ekvivalentního právního úkonu nelze stanovit u zástavní smlouvy, neboť takový požadavek by se mohl týkat závazkových právních vztahů, kdežto u uzavřené zástavní smlouvy nelze požadavek na její ekvivalentnost stanovit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní význam mají dle žalobkyně otázky, zda „lze považovat za správný právní závěr o povaze zástavní smlouvy jakožto právního úkonu, který není způsobilý v žádném ohledu zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele dle §42a obč. zák., zejména ve světle negativního dopadu ust. zákona č. 119/2001 Sb. a obecného ust. §331a - §332 o.s.ř. pro žalobkyni jakožto věřitelku od zástavního věřitele dlužníka odlišnou a mající pozdější pořadí uspokojení při existenci vícero nároků věřitelů dlužníka a souběžně probíhajících exekucí“ , zda „zkoumání existence reálné ekvivalentnosti právního úkonu a plnění jej doprovázejících spadá výlučně do soudního přezkumu v určovacích žalobách o neplatnost právního úkonu, či tyto skutečnosti mohou být přezkoumávány i v řízení o žalobě o určení neúčinnosti právního úkonu“ , zda „je správný právní závěr odvolacího soudu o tom, že požadavek reálně ekvivalentního právního úkonu nelze u zástavní smlouvy stanovit“ , a „pakliže při absenci jakéhokoliv důkazu o existenci smlouvy, na základě které měla svědčit žalované pohledávka za dlužníkem zajištěná zástavní smlouvou, nezatíží soud řízení vadou již proto, že odpůrčí žalobu o určení neúčinnosti zástavní smlouvy zamítne a priori obecným poukazem na neodporovatelnost tomuto právnímu úkonu, aniž by jakkoliv zkoumal skutečnosti podstatné i pro jeho platnost a žalobu zamítl z jiného důvodu“ . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích spolu s rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., když není naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. Institut odporovatelnosti (uplatňující se odpůrčí žalobou) – tak jak je vymezen v ustanovení §42a obč. zák. – slouží a je určen pro potřeby exekučního řízení. Z uvedeného vyplývá, že vyslovení právní neúčinnosti zástavní smlouvy uzavřené dne 13.6.2007 mezi dlužníkem žalobkyně a žalovanou, kterou dlužník žalobkyně (zástavce) zatížil nemovitosti ve svém vlastnictví zástavním právem ve prospěch žalované (zástavní věřitelky), nemůže představovat podklad pro výkon rozhodnutí (exekuci), který by umožnil věřiteli (žalobkyni), jež má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, domoci se v exekuci proti žalované uspokojení své pohledávky z majetku, který by ušel dlužníkovi v důsledku jeho odporovaného úkonu (zástavní smlouvy). Je tomu tak proto, že na základě uvedené zástavní smlouvy žalovaná nezískala od dlužníka žádný majetek, který by mohl být postižen výkonem rozhodnutí (exekucí). V uvedeném případě nemohlo ani dojít k zákonnému předpokladu objektivního zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky, jestliže dlužníkův právní úkon v daném případě nevedl ke zmenšení jeho majetku a jestliže v důsledku toho nelze dovodit, že nebýt tohoto úkonu, by se věřitel z majetku dlužníka uspokojil. Odpůrčí žaloba tudíž nemohla být v posuzované věci úspěšná (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.12.2009, sp. zn. 30 Cdo 366/2008). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu