ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3114.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3114/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. R., proti A.W., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 127/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2009, č.j. 1 Co 309/2008-212, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.)
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. března 2009, č.j. 1 Co 309/2008-212, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. srpna 2008, č.j. 23C 127/2004-201, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost dovolání žalobce došlé Krajskému soudu v Ostravě dne 9. ledna 2008 (§240 odst. 1 o.s.ř.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.října 2007, č.j. 1 Co 148/2007-140, proti kterému dovolání žalobce směřovalo, obsahovalo správné poučení, shodné s obsahem ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., upravujícím přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku (usnesení) odvolacího soudu ve věci samé.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadl žalobce podáním, označeným jako „dovolání“. Domnívá se, že svoje dovolání došlé Krajskému soudu v Ostravě dne 9. ledna 2008 podal včas ve čtyřměsíční lhůtě ve shodě s ustanovením §240 odst. 3 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí obsahovalo nesprávné poučení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatoval, že podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pokud to zákon připouští. Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou vymezeny ustanoveních §237 až §239 o.s.ř.
V souzené věci dovolání směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí opožděného dovolání. Ustanovení §237 až §239 o.s.ř. však přípustnost dovolání proti takovémuto rozhodnutí neupravují. V souvislosti s úpravou, kterou podává ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., je třeba připomenout, že za návrh (žalobu) nelze považovat odvolání nebo dovolání. Proto odmítl-li soud prvního stupně dovolání podle §241b odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §208 odst. 1 téhož zákona jako opožděné, není proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo toto rozhodnutí potvrzeno, přípustné dovolání (viz Bureš, Drápal, Krčmář a kol. - Občanský soudní řád, KOMENTÁŘ, C.H.BECK, 7. vydání, str. 1255).
Protože tedy v této věci není dána přípustnost dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu