ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3170.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3170/2010-356
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) J. M. b) P. M. c) P. M. a d) E. M. , zastoupených Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 25, proti žalované Czech Coal Services a.s., se sídlem v Mostě, V. Řezáče 315, IČ 27261824, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 53/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 2009, č. j. 1 Co 181/2009-336, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 2009, č. j. 1 Co 181/2009-336, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit každému z nich finanční částku 300.000,- Kč a písemnou omluvu formou dopisu každému z nich a uveřejněním stejné omluvy na své náklady v nejbližším čísle Důlních novin jako náhradu za nemajetkovou újmu v souvislosti s protiprávním zásahem žalované do osobnostních práv žalobců v důsledku pracovního úrazu, při němž zemřel E. M., manžel žalobkyně a), otec žalobců b) a c) a syn žalobkyně d), který byl svým zaměstnavatelem DTS Vrbenský, a.s., vyslán k práci do lomu provozovaného žalovanou.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. ledna 2009, č.j. 34 C 53/2002 304, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12. března 2009, č.j. 34 C 53/2002 312, výrokem I. uložil žalované, aby každému žalobci doručila dopis s omluvou za následky způsobené smrtelným úrazem jejich manžela a otce, který se udál dne 5.6.2001 v jí provozovaném hnědouhelném dole, a který byl způsoben nevyhovujícími předpisy upravujícími bezpečnost práce, užitím nevyhovující techniky a nedostatečnou ochranou bezpečnosti pracovníků při práci, výroky III., IV., V. a VI. jí uložil, aby každému z žalobců zaplatila po 40.000,- Kč. Výrokem II. zamítl žalobu na uveřejnění omluvy v Důlních novinách, výroky VII., VIII., IX. a X. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému ze žalobců další částku 260.000,- Kč a výrokem XI. rozhodl o nákladech řízení.
Při svém rozhodování podle §11násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) soud prvního stupně vyšel z toho, že E. M. byl zaměstnancem žalované, přičemž dne 5.6.2001 při plnění pracovních úkolů u žalované v souvislosti s transportem pásového rypadla E 2,5 R 504 v oblasti K. v. došlo k nehodě, která měla za následek usmrcení jmenovaného. Příčinou nehody a tedy i úrazu pana E. M. podle zjištění soudu prvního stupně byla nedostatečná úprava technologického postupu při přemísťování dobývacích nakládacích strojů a nevhodné konstrukční provedení přesouvaného rypadla. Na základě těchto skutečností aplikoval soud prvního stupně analogicky ustanovení §420 odst. 2 o.z. a dovodil pasivní legitimaci žalované, které je tedy nutno přičítat, že v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jejích zaměstnanců došlo vlivem porušení pravidel na úseku bezpečnosti práce k pracovnímu úrazu, na jehož následky zemřel manžel, otec a syn žalobců. Za přiměřené prostředky obrany proti neoprávněnému zásahu za situace, kdy nebylo zjištěno, že by žalovaná vyjádřila žalobcům jakoukoli formou soustrast, shledal žalobci požadovanou omluvu a náhradu nemajetkové újmy (jejíž výši určil).
K odvolání žalobců i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. července 2009, č. j. 1 Co 181/2009-336, rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 12.3.2009 ve vyhovujících výrocích I., III., IV., V. a VI. změnil tak, že žalobu zamítl a v napadených zamítavých výrocích VII., VIII., IV. a X. ho potvrdil. Současně také rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně týkajícím se vzájemného vztahu žalované a zemřelého E. M., jako zaměstnavatele a zaměstnance, a v důsledku toho ani s právním závěrem o odpovědnosti žalované podle §13 o.z. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že E. M. nebyl zaměstnancem žalované, ale DTS Vrbenský, a.s. Vzhledem k tomu nelze dovodit odpovědnost žalované ze zaměstnaneckého vztahu. Proto odvolací soud konstatoval nedostatek pasivní legitimace na straně žalované a v důsledku toho nedostatek její odpovědnosti podle §13 o.z. Jestliže ke smrtelnému úrazu došlo při plnění pracovních povinností E. M., je podle názoru odvolacího soudu, založena s odkazem na §187 zákoníku práce odpovědnost jeho zaměstnavatele; jeho odpovědnost za vznik nemajetkové újmy žalobcům je dána za analogického užití §420 odst. 2 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 13. srpna 2009 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 10. září 2009 dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Mají za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalované, neboť zemřelý E. M. nebyl jejím zaměstnancem a zjistil naopak výlučnou pasivní legitimaci u tehdejšího zaměstnavatele zemřelého. Vyslovili názor, že režim ochrany osobnosti je postaven na principu odpovědnosti původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv, takže je nutno zkoumat pouze to, kdo je tímto původcem. Skutečnost, v jakém právním vztahu tento původce byl k zemřelému příbuznému žalobců, nemá žádnou právní relevanci. Odmítají také užití analogie s §420 o.z., neboť nároky plynoucí z neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti jsou pojmově odlišné od nároků na náhradu škody a je u nich nutno prokazovat jiné skutečnosti (u škody např. zavinění). Uzavírají, že původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců byla žalovaná, resp. její právní předchůdce, která je tak z tohoto titulu ve sporu pasivně legitimována. Navrhli proto, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Na podané dovolání reagovala žalovaná vyjádřením, že dovolání žalobců považuje za nedůvodné, protože odvolatelé uvádějí zavádějící údaje, že zemřelý byl přidělen k žalované a ta, že mu zadávala pracovní úkoly, když ve skutečnosti pan M. plnil pracovní úkoly zadávané mu jeho zaměstnavatelem, jenž realizoval objednávku žalované.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (s tím, že bylo třeba vycházet ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. srpna 2009), a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v případě výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 téhož zákona, pokud byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé, označených VII., VIII., IX a X., potvrzen (neboť dovolací soud dospívá k závěru, který bude rozveden níže, že v této části má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam). Dovolací soud poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání, pokud směřuje proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je důvodné a pokud směřuje proti potvrzujícím výrokům tohoto rozsudku, není přípustné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním . Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být splněny tyto hmotněprávní předpoklady: a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení, či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, b) neoprávněnost (protiprávnost) tohoto zásahu a konečně c) existence příčinné souvislosti mezi zásahem a neoprávněností tohoto zásahu. Subjekty odpovědnými za takový zásah mohou být buď fyzické osoby nebo osoby právnické. V případě, že za zásah odpovídá právnická osoba, obecně se vychází z toho, že byl-li zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby, postihují občanskoprávní sankce podle §13 o.z. samotnou právnickou osobu, a to při analogickém užití ustanovení §420 odst. 2 o.z. ve spojení s §853 o.z. Tato eventualita, která již byla v rámci rozhodovací činnosti soudů judikována, však není možností při určení odpovědného subjektu za zásah proti osobnosti fyzické osoby výlučnou. Skutečností je, že odpovědnost za zásah proti osobnosti fyzické osoby není odpovědností za zavinění, ale je odpovědností objektivní. Při existenci zásahu a jeho současném posouzení jako zásahu neoprávněného, je tak třeba vymezit především odpovědný subjekt za tento zásah, v posuzované věci tedy buď žalovanou nebo zaměstnavatele zemřelého E. M.
Otázkou v daném případě je, zda lze připustit pro posouzení pasivní legitimace použití nejen analogie legis, ale také analogie iuris, konkrétně ustanovení zákoníku práce, na občanskoprávní vztahy upravené v ustanovení §11násl. o.z. Odvolací soud dospěl v tomto směru ke kladnému závěru a s poukazem na ustanovení §187 odst. 1 zákoníku práce platného v době, kdy došlo ke smrti E. M. (zákona č. 65/1965 Sb.), upravujícího obecnou odpovědnost zaměstnavatele zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Tento právní názor odvolacího soudu však není správný. Nehledě k tomu, že v případě uplatnění odpovědnosti podle zákoníku práce by na danou situaci spíše dopadalo ustanovení §190 tehdy platného zákoníku práce, upravující odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání, není analogická aplikace ustanovení zákoníku práce na občanskoprávní vztahy možná. Podle ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002) totiž právní úprava pracovněprávních vztahů v době do 31.12.2006, jež byla obsažena především v zákoníku práce, vycházela z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (i ostatním odvětvím práva). Právní předpisy z tohoto důvodu ani nevymezovaly vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravovaly ani možnost analogického používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních. Sám občanský zákoník upravuje použití analogie v již zmíněném §853, a to pouze analogie legis. Použití ustanovení pracovněprávních předpisů ve vztazích upravených občanským zákoníkem je možné pouze v případech, kdy občanský zákoník na tyto předpisy výslovně odkazuje. Může tak jít o případy uvedené v §447 odst. 2 o.z., na nějž odkazuje §448 odst. 2 o.z., podle nichž je výše náhrady za ztrátu na výdělku omezena částkou, stanovenou předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Tím občanský zákoník odkazuje na ustanovení zákoníku práce. Uvedená úprava se týká náhrady škody v pracovněprávních vztazích, tedy odpovědnosti zaměstnavatele vůči jeho zaměstnanci, který v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání utrpěl po skončení pracovní neschopnosti ztrátu na výdělku. V posuzované věci se o takový případ nejedná, neboť uvedené ustanovení upravuje pouze způsob stanovení výše náhrad ve vztahu k výslovně stanovenému okruhu oprávněných a nelze je proto použít pro posouzení pasivní legitimace v případech náhrady nemajetkové újmy v penězích, resp. v případech nároku na morální satisfakce podle §13 o.z.
Je tedy zřejmé, že danou otázku odvolací soud neposoudil vyloženým způsobem. Je pak nepochybné, že ač odvolací soud zvlášť nezdůvodňoval výrok, kterým potvrdil zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně VII., VIII., IX a X., je třeba tuto výtku vztáhnout i na něj. Odvolací soud tak v tomto případě řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem (z čehož se odvíjí přípustnost dovolání i proti tomuto výroku podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tedy nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu