ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3220.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3220/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) J. S. ,zastoupené JUDr. Ivanem Bretschneiderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Luhovská 1738/4, b) D. H. , c) Ing. V. J. , a d) V. J. , proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Vyšehrad , se sídlem v Praze 4, Sinkulova 83, IČ: 00032875, zastoupenému JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o vydání nemovitostí a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 165/2004, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2008, č.j. 14 Co 39/2008-138, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá.
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Friče, advokáta se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009, jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §234c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalobkyně a) (dále již „dovolatelka“) proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 10. srpna 2006, č.j. 43 C 165/2004-98 (jímž soud prvního stupně zamítl žaloby o neplatnost specifikované kupní smlouvy, o zaplacení částky 60.278,60 Kč, a dále o určení, že J. J.,zemřelý dne 20. února 1993, byl ke dni své smrti spoluvlastníkem id. 1/3 v rozsudku identifikovaných nemovitostí, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení), dále byl změněn nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává, a konečně že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, není přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ přípustnosti dovolání podle §237 písm. b) o.s.ř. se ovšem v posuzované věci nejedná. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpokladem je závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka v podaném dovolání uplatnila jednak dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a dále dovolací důvod ve smyslu písm. b) téhož zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje „konstatování odvolacího soudu, že jsme (roz. žalobci) jako nepřípustné novum uplatnili až v odvolacím řízení neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s ust. §22 vyhl č. 43/1969.“ Podle dovolatelky „to neodpovídá skutečnosti, neboť ve svém doplnění odvolání ze dne 5.3. 2008 jsme uvedli, že pokud by odvolací soud neuznal neplatnost kupní smlouvy ze dne 16.12. 1974 pro nedostatek svobodné vůle prodávajícího, bude se muset její platnosti zabývat z úřední povinnosti pro nedodržení podmínky obsažené v §22 vyhl č. 43/1969 Sb.“
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedené v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 píms. c) o.s.ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem tato otázka nastolena nebyla, když za takovou nelze – na rozdíl od mínění dovolatelky – spatřovat postup odvolacího soudu, který s ohledem na §119a odst. 1 o.s.ř. se v odvolacím řízení nezabýval nově dovolatelkou uplatněným tvrzením o stanovení výše kupní ceny v rozporu s §22 vyhl. č. 43/1969 Sb. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku přitom vyložil, že by bylo možno se případnou neplatností kupní smlouvy z dovolatelkou v odvolacím řízení nově uplatněného důvodu neplatnosti kupní smlouvy zabývat pouze tehdy, pokud by z obsahu kupní smlouvy výslovně vyplývalo, že kupní cena byla určena podle §22 zákona č. 43/1969 Sb.. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku současně zdůraznil, že v článku II. předmětné kupní smlouvy okolnost, že by šlo o mimořádné navýšení kupní ceny podle uvedeného zákonného ustanovení, nebylo možno dovodit. Odvolací soud tedy spojoval otázku posouzení dovolatelkou nově v odvolacím řízení tvrzeného důvodu vedoucího k neplatnosti kupní smlouvy s nově uplatněným skutkovým tvrzením, když ze samotné smlouvy takové navýšení kupní ceny nebylo možno dovodit. Za této procesní situace odvolací soud tedy k nově uplatněnému skutkovému tvrzení dovolatelky nepřihlédl. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vycházel důsledně z ustanovení §119a odst. 1 ve vazbě na §205a odst. 1 o.s.ř. o.s.ř., jakož i v souladu s konstantní judikaturu (zde s přihlédnutím k procesní aktivitě dovolatelky v řízení před soudem prvního stupně), podle které není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, in www.nsoud.cz ).
Podle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem, jak v rámci druhého uplatněného dovolacího důvodu nedůvodně namítá dovolatelka, neboť skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž odvolací soud vycházel, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k dané právní kvalifikaci věci. Navíc z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka ve svém dovolání v zásadě brojí proti závěru o skutkovém stavu věci (srov. arg. „odvolací soud sice připustil, že otec částečně jednal...“ , „v průběhu řízení...jsme více listinami prokázali...“ , „pokud takové okolnosti ze spisu vyplynou, bude možnost, aby soud uvažoval o tvrzené bezprávné výhrůžce...“ ve vazbě na jí učiněný návrh na provedení dokazování dovolacím soudem), který však ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. v daném případě nelze uplatnit a přezkoumávat jej, neboť v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je způsobilým dovolacím důvodem jen důvod předvídaný v ust. §241 odst. 2 písm. b) (nesprávné právní posouzení věci) a výjimečně – jak již shora bylo vyloženo – také důvod podle písm. a) téhož zákonného ustanovení (vady zatěžující odvolací řízení).
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věc věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. je žalobkyně a) povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, jelikož žalovaný má s ohledem na výsledek tohoto řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady představuje odměna advokáta za vyjádření žalované k dovolání sepsané jeho advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená (vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl spor o určení neplatnosti kupní smlouvy, o peněžité plnění ve výši 60.278,60 a dále o určení, že cit. zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí) jakou součet odměn podle §3 odst. 1 bod 4, §5 písm. b), d), a dále za užití §15 a §16 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v celkové výši 47.550,- Kč, zredukované podle 14 odst. 1 cit. vyhl. o 50% na částku 23.775,- Kč, a podle §18 odst. 1 téže vyhl. dále ještě snížené o dalších 50% (vzhledem k tomu, že advokát žalovaného v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby), tj. na částku 11.887,50 Kč. K tomu dále náleží paušální částka náhrady výdajů advokáta podle §13 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 2.437,50 Kč, představující 20% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát žalovaného povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.625,- Kč je tedy žalobkyně a) povinna zaplatit žalovanému, a to k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu