ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3262.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3262/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce: JEDNOTA, spotřební družstvo ve Frýdku-Místku, se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T.G. Masaryka 1101, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově-Městě, Svornosti 2, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Ostrčilova 4/2691, 702 17 Ostrava, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 10 C 334/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 8 Co 676/2007-67, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radima Struminského, advokáta se sídlem v Havířově-Městě, Svornosti 2.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. 996 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 590 m2, parc. č. 1082/45 – ostatní plocha o výměře 900 m2, obou zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na LV 60000 pro katastrální území Krásná pod Lysou Horou, obec Krásná, okres Frýdek-Místek (dále jen „předmětné pozemky“ nebo „předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl trvalým uživatelem předmětných pozemků na základě hospodářské smlouvy ze dne 10.1.1972. Podle §879c zák. č. 103/2000 Sb. se právo trvalého užívání pozemku podle §70 hospodářského zákoníku zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona, mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Zákon podmínil změnu práva trvalého užívání na vlastnické právo povinností příslušné právnické osoby ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., to je od 1.7.2000, požádat stát o změnu práva užívání na právo vlastnické. Žalobce tyto podmínky splnil a žádost o změnu ze dne 16.1.2001 doručil tehdejšímu Okresnímu úřadu ve Frýdku-Místku dne 25.1.2001, čímž splnil podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem. S účinností od 30.6.2001 bylo ustanovení v §879c obč. zák. zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. Část druhá uvedeného zákona č. 229/2001 Sb. byla však nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 278/2004 Sb. dnem 31.12.2004 zrušena. Toto zrušení znamená, že začíná opětovně platit ustanovení, které danou problematiku upravovalo předtím a na ustanovení §879c obč. zák. je třeba ke dni 31.12.2004 pohlížet tak, jako by nikdy nebylo zrušeno. Přes tuto skutečnost Katastrální úřad Moravskoslezského kraje, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek neprovedl zapsání žalobce jako vlastníka výše uvedených nemovitostí s tím, že je nutno doložit souhlasné prohlášení žalované, která však takovéto souhlasné prohlášení odmítla žalobci na jeho žádost vydat. Na podporu žalobní argumentace žalobce poukázal na judikaturu řešící tuto materii.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 6.6.2007, č.j. 10 C 334/2006-33, určil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí a zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28.773,- Kč. Vzal za prokázané, že žalobce byl ke dni 1.7.2000 vlastníkem předmětných nemovitostí. Jako vlastník těchto dvou pozemků je zapsána v katastru nemovitostí žalovaná, ačkoli předmětné pozemky byly za základě hospodářské smlouvy ze dne 10.1.1972 tehdejším ONV ve Frýdku-Místku odevzdány do trvalého užívání žalobce a dopisem ze dne 16.1.2001 požádal žalobce Okresní úřad ve Frýdku-Místku o provedení změny práva trvalého užívání na vlastnictví. Žalovaná však odmítla žalobci vydat souhlasné prohlášení k návrhu na zápis vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům. Okresní soud shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neboť bez rozhodnutí soudu by nemohlo dojít v katastru nemovitostí ke změně zápisu vlastnického práva v jeho prospěch. Z hlediska právního posouzení otázky tzv. „oživení“ předmětných ustanovení §879c až §879e obč. zák. v důsledku přijetí a publikace nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. dospěl okresní soud k závěru, že zrušením části 2., článku II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil stav založený ustanoveními §879c až §879e obč. zák. a v tomto směru je třeba odkázat na konstantní judikaturu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.11.2007, č. j. 8 Co 676/2007-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 25.006,- Kč. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že k předmětným nemovitostem měl na podkladě hospodářské smlouvy ze dne 10.1.1972 zřízeno právo trvalého užívání, když tato smlouva byla platně uzavřena. Námitku odvolatele, tedy žalované, že smlouva je neplatná, poněvadž v ní není uvedena obec, jak bylo stanoveno v §10 odst. 5 vyhlášky č. 104/1966 Sb., pak odvolací soud zhodnotil jako irelevantní. Smlouva dle závěrů obou soudů obsahuje veškeré podstatné náležitosti stanovené v §70 hospodářského zákoníku platného v době uzavření smlouvy a to, že zde není uvedena obec, samo o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy. Žalobce také v řízení prokázal, že ve smyslu ust. §879c odst. 4 obč. zák. ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti ustanovení požádal stát o změnu práva trvalého užívání k těmto předmětným pozemkům na právo vlastnické. Ust. §879c obč. zák. bylo sice zákonem č. 229/2001 Sb. zrušeno, avšak nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. byla část 2. článek II. zákona č. 229/2001 Sb. ke dni 31.12.2004 jako protiústavní zrušena. Pokud se týká otázky tzv. „oživení“, pak odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že zrušením části 2., článku II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil stav založený ust. §879c až §879e obč. zák. Konečně také žalobce prokázal, že pozemky, u nichž je vyznačeno vlastnické právo žalované, souvisí s provozem budovy č.p. 334, když konkrétně slouží k příchodu a příjezdu k této budově. Odvolací soud tedy dovodil, že vzhledem k tomu, že žalobce splnil všechny podmínky podle ust. §879c odst. 1 obč. zák. i ust. §879c odst. 4 obč. zák., aby došlo ke změně jeho dřívějšího práva trvalého užívání na právo vlastnické, postupoval okresní soud správně, když žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v „posouzení, zda je nutno při aplikaci ust. §879c obč. zák. přihlížet také ke splnění podmínky trvání vlastnictví budovy nebo stavby stojícím na pozemku, ke kterému má vlastník budovy či stavby zřízeno právo trvalého užívání, po dobu jednoho roku od data 1.7.2000 do 1.7.2001, tedy zda vlastnictví žalobce k budově nebo stavbě na pozemku, k němuž se domáhá určení má trvat i k datu 1.7.2001“. Podle názoru okresního soudu, žalobce jako žadatel se stane vlastníkem pozemku i tehdy, jestliže po podání žádosti převede vlastnictví k budově či stavbě stojící na pozemku, ke kterému měla zřízeno právo trvalého užívání, třetí osobě, a to v době od 1.7.2001. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že taková interpretace dovoluje opět „tříštění vlastnických vztahů“ i při aplikaci výše uvedeného ustanovení, když právě v něm byl implicitně obsažen úmysl zákonodárce „sjednotit“ vlastníka pozemku s vlastníkem budovy či stavby na něm stojící. Z uvedeného pak vyplývá požadavek, aby v případě aplikace ust. §879c obč. zák. soud předně interpretoval toto ustanovení tak, že je nutno zabývat se splněním podmínky trvání vlastnictví žadatele k budově či stavbě stojícím na pozemku, k němuž má zřízeno právo trvalého užívání, a to do doby 1.7.2001, a poté toto ustanovení v souladu s takovou interpretací také takto aplikovat. Podle dovolatelky je nezbytné, aby se soud v případě aplikace ust. §879c obč. zák. zabýval i splněním výše popsané podmínky, což se však v této právní věci nestalo, protože splněním uvedené podmínky se nezabýval ani soud nalézají, ani soud odvolací a v důsledku vadné interpretace citovaného ustanovení došlo k nesprávnému právnímu posouzení rozhodované věci. Dovolatelka dále uvedla, že Krajský soud v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 57 Co 677/2007 zaujal právní názor, který je aplikovatelný i na tuto právní věc, neboť se taktéž jednalo o nárok na určení vlastnického práva k pozemku na základě ust. §879c obč. zák., který zahrnuje právě i splnění podmínky trvání vlastnictví žadatele k budově či stavbě stojícím na pozemku, k němuž má zřízeno právo trvalého užívání, a to do doby 1.7.2001, takže soud se v uvedené věci splněním této podmínky zabýval. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud postupuje rozdílně při interpretaci a aplikaci ust. §879c obč. zák. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka namítá, že žalobce k datu 1.7.2001 již neměl být vlastníkem stavby občanské vybavenosti čp. 334 na pozemku parc. č. st. 996 v k.ú. Krásná pod Lysou Horou. V dosavadním průběhu řízení bylo ale prokázáno, že žalobce byl vlastníkem předmětné stavby ještě ke dni 12.6.2001 a jak soud prvního stupně tak i soud odvolací vyšly při závěru o plnění zákonných podmínek ust. §879c obč. zák. z toho, že určujícím termínem pro vlastnictví stavby na pozemku v trvalém užívání je den 1.7.2000. Dle ust. §241a odst. 4 o.s.ř. nelze v dovolání uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolatelka je si zřejmě této skutečnosti vědoma, neboť právě proto staví uvedenou otázku zásadního právního významu pouze obecně a konkrétně ani neargumentuje, že by žalobce vlastníkem citované stavby k 1.7.2000 neměl být a toto pouze naznačuje. Dle názoru žalobce jde o obcházení ust. §241a odst. 4 o.s.ř. ze strany dovolatelky, neboť jí nic nebránilo, aby zejména v řízení před soudem prvního stupně skutkově argumentovala, tvrdila a případně prokazovala, že žalobce vlastníkem budovy čp. 334 v k.ú. Krásná pod Lysou Horou k 1.7.2000 neměl být. Dále žalobce podpůrně argumentuje tím, že ust. §879c obč. zák. hovoří o právu trvalého užívání k pozemku zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, které trvá ke dni nabytí účinnosti zák. č. 103/2000 Sb., tj. ke dni 1.7.2000. To znamená, že datum 1.7.2000 se vztahuje jako rozhodné datum i k prokazování vlastnictví stavby na pozemku v trvalém užívání. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci dovolatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu především v otázce, „zda je nutno při aplikaci ust. §879c obč. zák. přihlížet také ke splnění podmínky trvání vlastnictví budovy nebo stavby stojícím na pozemku, ke kterému má vlastník budovy či stavby zřízeno právo trvalého užívání, po dobu jednoho roku od data 1.7.2000 do 1.7.2001, tedy zda vlastnictví žalobce k budově nebo stavbě na pozemku, k němuž se domáhá určení má trvat i k datu 1.7.2001“ . Tato otázka však nečiní rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném případě po právní stránce zásadně významným, neboť napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2006, sp.zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků, a v usneseních Ústavního soudu ze dne 20.11.2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 914/07, v nichž oba soudy zaujaly shodný závěr, že „zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e občanského zákoníku“ , od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2006, sp.zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23.1.2007, sp.zn. 22 Cdo 2316/2006, ze dne 21.3.2007, sp.zn. 22 Cdo 1456/2006, ze dne 23.1.2007, sp.zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 23.1.2006, sp.zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 4270/2007, ze dne 23.8.2007, sp.zn. 28 Cdo 2797/2007, ze dne 27.2.2008, sp.zn. 22 Cdo 2246/2007, ze dne 27.2.2008, sp.zn. 22 Cdo 1945/2007, ze dne 27.2.2008, sp.zn. 22 Cdo 3201/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.9.2007, sp.zn. 28 Cdo 3073/2007). Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání dovolatelky podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce ve výši 6.360,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. dubna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu