ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3322.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3322/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404, proti žalované Oblastní nemocnici Mladá Boleslav, a.s., nemocnice Středočeského kraje Mladá Boleslav, se sídlem v Mladé Boleslavi, třída Václava Klementa č. 147, IČO 27256456, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 11/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2008, č. j. 1 Co 391/2007-59, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2008, č. j. 1 Co 391/2007-59, se ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 225.000,- Kč, a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení ; ve zbývající části se dovolání žalobkyně odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2007, č. j. 36 C 11/2007-26, výrokem I. zastavil řízení co do částky 400.000,- Kč, výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“); co do částky 300.000,- Kč žalobu zamítl. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2008, č.j. 1 Co 391/2007-59, výrokem ve věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně potud, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 225.000,- Kč; co do přisouzené částky ve výši 75.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že ji žalovaná počátkem roku 2006, kdy se hodlala podrobit kosmetické operaci v rámci předoperačního vyšetření sdělila, že je HIV pozitivní a následně zhruba po měsíci se ukázalo, že se jednalo o omyl, který vznikl záměnou vzorků krve v laboratoři. Protože vzhledem k charakteru neoprávněného zásahu považuje omluvu za nepostačující, požadovala přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Uvedl, že základní otázka v tomto sporu vzhledem k námitkám uplatněným v odvolání žalované, spočívá v tom, v jaké dílčí složce byla předmětnou informací dotčena osobnost žalobkyně a zda jsou splněný předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. Připomněl, že soud prvního stupně vycházel z toho, že se žalovaná dopustila „zjevného opomenutí“, které lze označit jako non lege artis tím, že při vyšetření krve byly zaměněny vzorky, ačkoliv záměna vzorků v laboratoři žalované a na to následující informace, že žalobkyně je HIV pozitivní, bylo aktivní jednání, a to takové, které bylo způsobilé v osobnostní sféře žalobkyně vyvolat újmu nemateriálního charakteru.
Pokud jde o právní posouzení věci z hlediska ustanovení §11 o.z., odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že předmětnou informací došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně na zdraví, které zahrnuje nejen zdraví fyzické, ale i psychické. Závažnost informace byla totiž podle názoru odvolacího soudu objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti žalobkyně, konkrétně narušit její psychiku. Svědčí o tom zejména to, že uvažovala i o sebevraždě. Tím, že žalovaná poskytla žalobkyni shora uvedenou informaci, došlo podle názoru odvolacího soudu současně k neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně na soukromí, rovněž chráněného ustanovením §11 o.z., jako jedné ze složek osobnosti žalobkyně, jak již dovodil soud prvního stupně. Součástí práva na soukromí, je i rodinný život, který zahrnuje zejména právo fyzické osoby vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy a v jejich rámci naplňovat vlastní osobnost. Předmětná informace byla i podle názoru odvolacího soudu objektivně způsobilá narušit vzájemné vztahy mezi žalobkyní a V. R., jejím druhem, s nímž žalobkyně jako družka již dlouhodobě žije ve společné domácnosti, jak vyplynulo i z výpovědi svědka V. R. Jako osoby sobě navzájem blízké ve smyslu ustanovení §116 o.z., které vymezuje okruh blízkých osob, a mezi něž nepochybně náleží i druh, mají totiž rovněž právo na vytváření a rozvíjení vzájemných vztahů a tím i na plné naplňování vlastní osobnosti. Naproti tomu odvolací soud nepřejal závěr soud prvního stupně, že došlo i k zásahu do cti a důstojnosti žalobkyně, „protože jde o chorobu šířenou mimo jiné pohlavním stykem“. K tomu dovolací soud uvedl, že pohlavní styk je normální součástí života fyzické osoby a nelze proto bez dalšího v dané věci dovozovat zásah do práva na čest a důstojnost jen z toho, že jde o chorobu šířenou mimo jiné pohlavním stykem.
Odvolací soud dovodil, že neoprávněnost zásahu do práva žalobkyně na zdraví, jako základní hodnoty lidské osobnosti chráněné čl. 6 a 7 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §11 o.z., již sama o sobě zakládá důvod pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z. Újma, která žalobkyni vznikla, není totiž natolik běžnou újmou, takže morální zadostiučinění by i v případě jeho uplatnění, bylo i podle názoru odvolacího soudu nedostačující. Zbývalo tedy posoudit výši náhrady nemajetkové újmy, jejímž smyslem není reparace ani sankce v pravém slova smyslu, ani náhrada škody, ale pouze zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy, takže i výše této náhrady musí být s odkazem na ustanovení §13 odst. 1 o.z. přiměřená.
Odvolací soud shledal důvody odchýlit se v otázce rozsahu náhrady nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 a 3 o.z.) od částky 300 000 Kč přiznané žalobkyni soudem prvního stupně. Dospěl k závěru, že vzhledem k závažnosti újmy a všem okolnostem, které v řízení vyplynuly, je přiměřená náhrada nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč. Přihlédl zejména k tomu, že se žalovaná žalobkyni omluvila a poskytla jí tak morální zadostiučinění. Vzal v úvahu též, na rozdíl od soudu prvního stupně, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do práva na čest a důstojnost žalobkyně. Dále na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl i k délce trvání nepříznivých následků na osobnost žalobkyně, která se pohybovala v řádu jen několika dnů (cca tři týdny), takže újma na osobnosti žalobkyně způsobená shora uvedeným jednáním žalované nebyla dlouhodobá, a současně i k tomu, že žalovaná poskytla žalobkyni příslušné poučení, takže ji nelze v tomto směru, na rozdíl od soudu prvního stupně, vytýkat pochybení. Nadto odvolací soud poukázal i na částky přiznávané z titulu náhrady škody podle ustanovení §444 odst. 3 o.z., byť toto kriterium zvolil pouze jako pomocné.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 19. května 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 24. června 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a domnívá se tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má za to, že některé z následků popsaného zásahu do jejích osobnostních práv již nemohou být nikdy odstraněny. Nepovažuje proto za postačující zadostiučinění omluvou, které bylo poskytnuto primářkou MUDr. O. Je přesvědčena, že byla ve značné míře snížena její důstojnost i její vážnost ve společnosti, došlo k zásahu do jejího života a zdraví a bylo zasaženo i její soukromí. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v předmětné případě nedošlo k zásahu proti její cti a důstojnosti. Pokud odvolací soud vycházel z toho, že žalovaná se žalobkyni omluvila a poskytla jí tak morální zadostiučinění, pak dovolatelka takovéto zadostiučinění považuje za nicotné („směšné“). Dovolatelka poukazuje na obecná kritéria pro určení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z. a současně na okolnosti projednávaného případu a dovozuje, že odvolacím soudem přisouzená výše relutárního zadostiučinění není odpovídající. Vyslovuje též nesouhlas s tím, jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé je v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud po té uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v uvedené části je toto dovolání důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány.
Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení), resp. nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2).
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu , která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).
Jak morální zadostiučinění, tak zadostiučinění relutární sledují cíl přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. relativně sanovat nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.
Ustanovení §13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení §13 odst. 3 o.z. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Je skutečností, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., a soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře (v této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury toto hledisko nedopadá jen a výlučně na případy snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, ale vztahuje se rovnocenně např. i na kauzy, kdy je výrazně zasažena jiná ze složek ochrany osobnosti fyzické osoby). Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku jako závažnou.
Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá zřetelná snaha odvolacího soudu o pojmenování a posouzení jednotlivých hledisek významných pro rozhodnutí o požadované náhradě nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 a 3 o.z. Je třeba současně zdůraznit, že tyto jednotlivé aspekty je nutno posuzovat v jejich vzájemných souvislostech, přičemž musí jít o takové skutečnosti, které mohou mít opodstatněně pro rozhodnutí věci význam. V případě, že soud takto vyloučí z úvah o míře dotčení osobnostních práv fyzické osoby některá z hledisek pro věc jinak určujících, znehodnotí tím vlastní úvahu o přiměřenosti přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích, jak se tomu stalo i v případě napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, pokud dospěl k závěru, že v souzeném případě došlo jednáním žalované k zásahu do práva žalobkyně na zdraví (zahrnující jak složku zdraví fyzického, tak i zdraví psychického), a dále do práva na soukromí (konkrétně do práva na rodinný život). Naproti tomu jako problematický se jeví závěr učiněný soudem druhého stupně v kontrastu se závěry soudu prvního stupně, představovaný konstatováním, že nedošlo k zásahu do cti a důstojnosti žalobkyně. Jistě lze sice plně souhlasit s odvolacím soudem, pokud v souvislosti s úvahou soudu prvního stupně, že předmětným jednáním žalované byla postižena i čest a důstojnost žalobkyně „ protože (v případě choroby AIDS) jde o chorobu šířenou mimo jiné pohlavním stykem“, správně zdůraznil, že pohlavní styk (sexuální život) je normální součástí života fyzické osoby. Již kriticky však lze nazírat na závěr této úvahy, podle které bez dalšího nelze v tomto případě dovozovat zásah do práva na čest a důstojnost jen z toho, že jde o chorobu šířenou mimo jiné pohlavním stykem.
Je obecně známo, že virus HIV se přenáší především krví, některými sexuálními aktivitami (zejména nechráněným pohlavním stykem ), a z matky na dítě. U nebezpečí nákazy sexuálním přenosem ji zcela vylučuje konzistentní partnerská věrnost, rizikové je naopak např. časté střídání partnerů . Na tomto místě je nezbytné připomenout, že bez ohledu na požadavek prevence (v zásadě) smrtelné nemoci AIDS lze současně říci, že předpoklad partnerské věrnosti, stejně jako odpovědnosti jednotlivce v rámci jeho sexuálních aktivit, je pro většinu populace dosud stále uznávaným (byť v praktickém životě zhusta porušovaným) morálním imperativem. Tato skutečnost proto do značné míry u části společnosti evokuje (a to i mnohdy bez ohledu na vlastní „zásadovost“ při osobním naplňování zmíněných postulátů) v podstatě značně nepříznivé soudy vztahující se k osobám, které jsou diagnostikovány jako HIV pozitivní, neboť je u nich paušálně (a mnohdy nedůvodně) předpokládán nevázaný a neodpovědný způsob sexuálního života, včetně porušování partnerské věrnosti, případně vůbec pokleslý způsob osobního života. Tuto pro posouzení věci významnou okolnost však odvolací soud při svém rozhodování zcela zřetelně pominul a nevzal ji vůbec při vlastním zvažování výše přisuzované náhrady nemajetkové újmy v penězích na zřetel, přičemž naopak dovodil, že v řízení tak nebyl prokázán neoprávněný zásah do práva na čest a důstojnost žalobkyně.
Jako zcela paušální a blíže nezdůvodněné se dovolacímu soudu jeví, pokud při stanovení výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud uvedl, „ že se žalovaná žalobkyni omluvila a poskytla jí tak morální zadostiučinění“, resp. , „že žalovaná poskytla žalobkyni příslušné poučení, takže ji nelze v tomto směru vytýkat pochybení“. Je jistě skutečností, že konstrukce ustanovení §13 o.z. ve své podstatě „upřednostňuje“ poskytnutí tzv. morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z. před případným požadavkem na zadostiučinění v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona. Je proto třeba při rozhodování o uplatněném požadavku na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích vždy vážit do jaké míry by se v konkrétním případě zásahu do osobnostních práv fyzické osoby nejevilo postačujícím přiznání morální satisfakce, což odvolací soud vzal fakticky správně v úvahu. Není však zřetelně patrno, jak dalece odvolací soud skutečně docenil fakt, že jak tzv. morální zadostiučinění, tak zadostiučinění relutární sledují cíl přiměřeně, s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně a účelně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.
Jistě je třeba souhlasit s tím, že podle okolností konkrétního případu může být omluva prostředkem ke zmírnění následků do osobnosti fyzické osoby. Zda tomu tak ovšem bude, záleží vždy na posouzení obsahu i formy příslušné omluvy, stejně jako okolností, za nichž byla učiněna. Odvolací soud však v tomto případě zcela paušálně uvádí, že k omluvě žalované přihlédl, aniž by se jakkoliv zabýval zjištěním kvality takto užitého satisfakčního prostředku a posouzením míry jeho schopnosti zmírnit následky posuzovaného zásahu. Nepříliš jasné je pak konstatování obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, že (odvolací soud) vzal v úvahu „ i to, že žalovaná poskytla žalobkyni příslušné poučení, takže jí nelze v tomto směru, na rozdíl od soudu prvního stupně, vytýkat pochybení.“ V tomto případě však zřejmě došlo k neporozumění tomu, pokud soud prvního stupně uvedl , „že žalovaná ponechala žalobkyni bez jakékoliv pomoci a rady, jakým způsobem má situaci překonat nebo se s ní alespoň vyrovnat.“ Bez bližší konkretizace a vysvětlení odvolací soud též ponechal jím zmíněný (byť pouze jako pomocný) odkaz na ustanovení §444 odst. 3 o.z.
Z uvedeného je zřejmé, že jestliže Vrchní soud v Praze nevzal plně v úvahu relevantní hlediska při posouzení míry dotčení osobnostních práv žalobkyně dotčeným zásahem tak, jak by o něm v jejich souhrnu měla vypovídat, nemohou být hodnoceny jeho závěry při posouzení výše požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích jako přiléhavé a tudíž správné.
Protože tedy, jak již bylo vyloženo výše, dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat ve výroku ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v této části (včetně souvisejících výroků o nákladech řízení) zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Dovolatelka ve svém dovolání nerozlišuje mezi jednotlivými výroky, které takto tímto mimořádným opravným prostředkem napadla. Dovolání tak fakticky směřuje i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalobkyni přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 75.000,- Kč. Protože tímto výrokem nebyla žalobkyni způsobena jakákoliv újma na jejích právech, není v této části k dovolání legitimována (§241 odst. 1 o.s.ř.). Bylo proto nezbytné dovolání v této části odmítnout podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b) téhož zákona. Obdobně bylo dovolání žalobkyně odmítnuto – tentokrát podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona – pokud žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení. Procesní předpis možnost přípustnosti dovolání proti takovémuto výroku neupravuje (§236 až §239 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. října 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu