ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3535.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3535/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.000.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 36 C 322/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2009, č.j. 13 Co 68/2009 – 58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 36 C 322/2008, kterým byl pod výrokem I. zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 1.000.000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem policisty S. v rámci přípravného řízení v trestní věci vedené proti žalobci posléze u Okresního soudu Plzeň – město pod sp.zn. 7 T 16/2000. Pod bodem II. výroku nepřiznal soud I. stupně žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nesprávný postup v uvedeném řízení nebyl prokázán. Navíc měl žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup vést k vydání rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 23. 5. 2003, kterým byl žalobce v uvedené trestní věci shledán vinným. Újma tedy měla žalobci vzniknout tímto rozsudkem, který však nebyl pro nezákonnost zrušen ani změněn a z toho důvodu není splněna podmínka §8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) pro přiznání náhrady škody žalobci.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu potvrzujícího výroku žalobce dovoláním s odůvodněním, že již ve svém odvolání uvedl všechny podstatné skutečnosti a navrhl důkazy, kterými měla být prokázána manipulace s obsahem předmětného trestního spisu. Rozhodnutím soudů obou stupňů v této věci byl zkrácen na svých právech.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolatel v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá a s výjimkou obecné nespokojenosti s rozhodnutím odvolacího soudu nelze z jeho odvolání zjistit, v čem považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Pokud mají jeho námitky směřovat proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, popř. dovolatel namítá jiné vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nelze k nim při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet. Stejně tak dovolací soud neshledal, že by dovolatel uplatnil otázku zásadně právně významnou procesní povahy. Ze spisu samého se ostatně uplatnitelnost takového důvodu ani nepodává.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu