ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3585.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3585/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně T. Ž. , zastoupené JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, 5. května 812, proti žalovaným 1) Tělovýchovné jednotě JISKRA Nový Bydžov , se sídlem v Novém Bydžově, Revoluční 773, IČ: 15062155, a 2) J. K. , zastoupeným JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem se sídlem v Novém Bydžově, Masarykovo nám. 1144, o určení neplatnosti kupních smluv, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vydání jedné poloviny nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 1025/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2008, č.j. 24 Co 544/2007-162, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád [ zákon č. 99/1963 Sb. (dále již „o.s.ř.“)], podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalobkyně (dále již „dovolatelka“) proti výrokům I. a III. v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“), kterým byl, vyjma výroků III. a IV., podle §219 o.s.ř. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 6. srpna 2007, č.j. 8 C 1025/2005-109 [jímž byly zamítnuty žaloby o určení, že kupní smlouva ze dne 14. června 2002 mezi označenými účastníky je neplatná nebo je neexistujícím právním úkonem (výroky I. a II.), a dále o zaplacení částky 400.000,- Kč (výrok V.)] a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). V rozhodnutí odvolacího soudu vyřešená právní otázka týkající se nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy nebo na určení neexistence právního úkonu, odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se ani v této věci odchylovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000, a ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, in www.nsoud.cz ). Přitom dovolatelkou v dovolání zmiňovaná rozhodnutí nejsou s posledně citovaným právním názorem Nejvyššího soudu v rozporu. Dovolatelkou uvedené rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2024/99 se týkalo problematiky určení většinového spoluvlastníka pozemku, nikoliv otázky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti (převodní) smlouvy, kterou řešil v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud. Správně rovněž odvolací soud zdůraznil další judikaturou ustálený právní názor, že zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal i po stránce věcné (k tomuto srov. z aktuální judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 971/2009). Z tohoto důvodu proto dovolatelkou uplatněná právní argumentace týkající se otázky relativní neplatnosti kupní smlouvy je právně bezpředmětná, neboť se jí odvolací soud právě pro absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve svém rozhodnutí nezabýval a tudíž nelze se jí zabývat ani v dovolacím řízení z hlediska posuzování přípustnosti dovolání.
K dovolacím výtkám, jimiž dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, nutno uvést, že případným skutkovým deficitem se Nejvyšší soud může zabývat toliko za podmínek předvídaných v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tedy jen v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), o kterýžto případ v posuzované věci se nejedná. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. týkající se právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumá jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Poněvadž žádná taková procesní otázka zásadního významu v rozhodnutí odvolacího soudu řešena nebyla a dovolatelkou ostatně v jejím dovolání nebyla ani vymezena, nebylo možno se zabývat přípustností dovolání ve smyslu §237 odst. 1, 3 o.s.ř. prostřednictvím (též) uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Pokud dovolatelka dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve vedlejším výroku o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003).
Konečně nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za procesní situace, kdy žalovaným žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči dovolatelce právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu