ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3837.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3837/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně G. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. R. (právnímu nástupci původně žalovaného F. R., o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 42/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2006, č.j. 18 Co 507/2006-226, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. srpna 2009, č.j. 18 Co 507/2006-265, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24. 360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání původně žalovaného F. R., který v průběhu dovolacího řízení zemřel a na jeho místo nastoupil jeho jediný dědic M. R., proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl v meritu věci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. září 2005, č.j. 21 C 42/2001-178, jímž byla žalovanému výrokem I. uložena povinnost zaplatit (z titulu bezdůvodného obohacení) žalobkyni částku 837.973,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení z jednotlivých částek), potvrzen, výrokem II. byla žaloba o zaplacení další částky ve výši 842.027,- Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítnuta, výrokem III. byla zamítnuta žaloba, „že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni měsíčně částku 30 000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání domu č.p. 447...“, a navazujícími (akcesorickými) výroky IV. až VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není – pokud rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby – ve smyslu §218 písm. b) o.s.ř. subjektivně přípustné, neboť v poměrech žalovaného nelze dosáhnout příznivějšího procesního výsledku, když ohledně zbývajícího (žalobě vyhovujícího) meritorního výroku rovněž není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Jak vyplývá z podaného dovolání, žalovaný v něm z formálního hlediska neprecizuje dovolací důvod, jeho převážnou část věnuje popisu procesního vývoje sporu, kritizuje žalobkyni za její negativní přístup v této věci a poukazuje na svou tíživou situaci (nutnost zajištění bytu a zajištění finančních prostředků). Žalovaný dále zdůrazňuje, že byl ochoten uzavřít s žalobkyní dohodu o převodu pozemků v jeho vlastnictví, k jejímu uzavření však z důvodů na straně žalobkyně nedošlo. V další části dovolání žalovaný zpochybňuje skutková zjištění soudu stran výše bezdůvodného obohacení na podkladě znalecké verifikace, tedy uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., který lze ovšem uplatnit tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 38a), o kterýžto případ v této věci nejde. V závěru svého dovolání žalovaný vymezuje čtyři obecně formulované otázky (týkající se přípustnosti vzniku nových majetkových křivd ve vazbě na vydané rozhodnutí „podpořeného zákonem o nápravě majetkových křivd“, ochrany faktického užívání nemovitosti, korektivu dobrých mravů či favorizace znaleckého posudku ve vztahu k dalším v řízení zjištěným skutečnostem), kterým přisuzuje charakter zásadního právního významu (srov. čl. XIII. dovolání), ačkoliv se odvolací soud v napadeném rozhodnutí těmito otázkami nezabýval. Poněvadž dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.), přičemž vychází z toho, jak dovolatel obsahově vymezil dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), je z vyloženého zřejmé, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci také určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Jestliže tedy žalovaný takové otázky, které v dané věci byly řešeny dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu (otázky týkající se vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného z titulu užívání nemovitostí bez právního důvodu) v podaném dovolání nevymezil, a namísto toho formuloval otázky s výtkou, že se jimi odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval, absentoval zde tak pochopitelně zákonný podklad umožňující dovolacímu soudu zabývat se v rámci mimořádného opravného prostředku takto žalovaným vymezenými otázkami, tj. zda z pohledu §237 odst. 3 o.s.ř. představují otázky zásadního právního významu a zakládají tak ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustnost dovolaní proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu.
Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že pokud v meritorním výroku rozsudku odvolacího soudu došlo k částečné změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně uvedení počátku období, od nějž soudy odvozovaly vznik bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně (tj. na správné datum od 1. března 2000), nejednalo se (odhlédnuvše vůbec od nadbytečnosti uvádění takového časového údaje v rozsudečné znělce) – jak vyplývá z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v konfrontaci s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně – o korekci, jež by v tomto směru naplňovala podmínku přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (dovolací soud zdůrazňuje, že předmětem řízení byl spor o peněžité plnění ve výši 1.680.000,- Kč a dále o placení částky 30.000,- Kč měsíčně, tj. opětující se plnění) v maximální výši 20.000,- Kč (odměna z částky určené podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5. a odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč (vyjádření advokáta žalobkyně k dovolání), vše navýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 24.360,- Kč. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně v souladu s ust. §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu