ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3970.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3970/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně Z. P., zastoupené Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, ul. 28. října 640, proti žalovanému J. T., se sídlem podnikání v Žamberku, Nádražní 54, IČ: 49311450, zastoupenému JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o zaplacení částky 71.905,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 220/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 2008, č.j. 19 Co 438/2007-91, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 5. března 2007, č.j. 11 C 220/2006-51, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 55.805,- Kč a rozhodl o nákladech řízení, když v průběhu řízení částečně zastavil řízení ohledně částek 10.000,- Kč a 6.100,- Kč. Vyšel ze zjištění, že akciová společnost Blank z Ústí nad Labem si u žalovaného, který podnikal v oblasti autodopravy, v květnu 2003 objednala přepravu zboží do Holandska pro společnost JICKERSON. Řidič žalovaného L. J. dne 27. května 2003 zboží naložil a dne 30. května 2003 podepsal Celnímu úřadu v Ústí nad Orlicí závazné prohlášení v zastoupení žalovaného, že pověřuje společnost K+S International Spedition, s.r.o., z Rumburku (dále jen „hlavní povinný“) mimo jiné ručením za celní dluh. Tranzitní doklad vystavila a zboží proclila žalobkyně, která byla hlavním povinným zmocněna k zastupování v oblasti celního řízení TC 31 k jednotnému režimu tranzitu. V případě porušení ustanovení tranzitu měla žalobkyně povinnost škodu hlavnímu povinnému zaplatit. Žalovaný se v závazném prohlášení zavázal, že pokud jako autodopravce nedodrží povinnosti uvedené v prohlášení, odpovídá za škody tím vzniklé hlavnímu povinnému. Řidič žalovaného převzal mezinárodní nákladový list, doklady CNR a tranzitní doklad (tzv. T1), který obsahoval rovněž údaj o tom, kdo je hlavním povinným, který nese všechna rizika spojená s dopravou a ručí za případný celní dluh. Řidič pak zboží dopravil na místo určení v Holandsku, nechal si potvrdit jeho dodání (T.C11) a odjel zpět do České republiky, avšak bez řádně vyplněného tranzitního dokladu, když předtím obdržel od žalovaného pokyn, že celní doklady si u příjemce v Holandsku zajistí on sám. Dne 1. července 2003 oznámil Celní úřad v Ústí nad Orlicí hlavnímu povinnému, že předmětná tranzitní operace není dosud ukončena, a že celní dluh bude vymožen podle zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, na hlavním povinném. Na zaplacení měla být použita celní záruka, protože dopravci těmito prostředky nedisponují. Hlavní povinný se dne 15. března 2004 obrátil na žalovaného, aby doložil dodání zboží a jeho proclení v Holandsku. Týž den požadovala žalobkyně na žalovaném zaslání listin prokazujících ukončení tranzitního režimu. Hlavní povinný, který měl celní záruku zaplatit dne 14. května 2004, vystavil fakturu znějící na 65.805,- Kč a sdělil žalobkyni, že jí přefakturovává celní dluh za nedodání tranzitního dokladu T1. Žalobkyně pak dne 1. července 2004 tuto částku uhradila hlavnímu povinnému a tutéž částku požaduje po žalovaném. Dne
2. března 2005 pak žalovaný prostřednictvím soukromého detektiva uhradil žalobkyni částku 10.000,- Kč. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že žalovaný nesplnil své povinnosti při zajišťování celních formalit, k nimž se zavázal, tím vznikla škoda hlavnímu povinnému v podobě propadnutí celní záruky, kterou mu pak uhradila žalobkyně. Tím, že žalobkyně za žalovaného uhradila celní dluh, tedy to, co měl hradit sám, získal žalovaný bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně ve smyslu §451 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a to musí žalobkyni vydat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. května 2008, č.j. 19 Co 438/2007-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
o zaplacení 55.805,- Kč zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Připomněl, že podle ustanovení §451 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 o.z. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Uvedl, že z hlediska posouzení, zda se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil či nikoliv, je rozhodující to, zda získal na její úkor majetkový prospěch. Již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalovaný pověřil hlavního povinného k vystavení tranzitního prohlášení a ručením za celní dluh. Zavázal se, že dodané zboží si nechá potvrdit celním úřadem, určení a potvrzení o tom neprodleně doručí hlavnímu povinnému. Z toho vyplývá, že jestliže se žalovaný tímto způsobem nezachoval, odpovídá na základě závazného prohlášení ze dne 30. května 2003 hlavnímu povinnému za nedodržení svých povinností tak, že ručí za škody vzniklé nedodržením těchto povinností, zejména byl povinen uhradit hlavnímu povinnému celou částku celního dluhu. Současně však hlavní povinný měl režim tranzitních operací zajištěn i ve vztahu k žalobkyni, a to na základě zplnomocnění ze dne 7. července 1997. Proto i žalobkyně, která za hlavního povinného vyřizovala předmětnou zásilku zboží přepravovaného žalovaným do zahraničí, odpovídala mu za veškeré škody způsobené porušením tranzitu. Hlavní povinný pak po žalobkyni požadoval zaplacení celního dluhu ve výši 65.805,- Kč, kterou mu žalobkyně také uhradila. V řízení se však žalobkyni podle názoru odvolacího soudu nepodařilo prokázat, že částka 65.805,- Kč představovala právě výši celního dluhu, který hlavní povinný měl zaplatit jako ručitel celnímu úřadu v zahraničí prostřednictvím své zahraniční dceřiné společnosti GARANT. Hlavní povinný totiž v oblasti mezinárodního zasilatelství od 11. srpna 2004 nepodniká a jeho jednatel sdělil soudu prvního stupně, že vzhledem k opakovanému stěhování archivu jsou jednotlivé podklady obtížně dohledatelné. Ani zpráva Celního úřadu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. ledna 2007, zaslaná hlavnímu povinnému, že na základě přiložených dokladů k tranzitní operaci se lze domnívat, že výše úhrady na celní dluh byla 2.018,75 EUR, není podle závěru odvolacího soudu důkazem o tom, kolik, kdy a komu zaplatil hlavní povinný za celní dluh a tedy, zda je částka zaplacená žalobkyní dne 1. července 2004 tím dluhem, za který hlavnímu povinnému ona i žalovaný měli odpovídat (ručit).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 11. června 2008 a téhož dne nabyl právní moci.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové žalobkyně v plném rozsahu napadla dne 8. srpna 2008 včasným dovoláním, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Odvolacímu soudu vytýká, že zamítl její návrh, i když v řízení bylo zcela prokázáno, že vznik celního dluhu byl zapříčiněn chybným jednáním zaměstnance žalovaného, že za žalovaného musela tento dluh zaplatit a žalovaný je tedy povinen jí tento dluh uhradit. Je přesvědčena, že odvolací soud nerespektoval hmotné právo, když sice uznal její nárok, ale žalobu zamítl proto, že se podle jeho názoru nepodařilo prokázat skutečnou výši celního dluhu. Má za to, že splnila svou povinnost k označení důkazů, a pokud odvolací soud jí navržené a provedené důkazy zhodnotil co do obsahu jako nedostatečné, měl ji poučit ve smyslu §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jinak považuje za nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména důkazů vztahujících se ke skutečné výši celního dluhu a dále, že nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaný uvedený dluh částečně uhradil, čímž ho fakticky uznal. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení
§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Zejména nelze přisvědčit výtce žalobkyně, že se jí od odvolacího soudu nedostalo poučení ve smyslu §118a odst. 3 o.s.ř., když u jednání nebyla přítomna ani ona, ani její právní zástupkyně. Je třeba připomenout, že ustanovení §118a upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle §118a o.s.ř., jestliže soud věc projednal v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením §101 odst. 3 téhož zákona. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle §118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srovnej JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Jaroslav Bureš a kol.: Občanský soudní řád komentář I. díl, 1. vydání 2009, C.H.BECK, str. 831). Z obsahu procesního spisu se podává, že zástupkyně žalobkyně se podáním ze dne 12. května 2008 omluvila z účasti na odvolacím jednání, které bylo nařízeno na 13. května 2008, aniž by však současně případně požádala o jeho odročení. Naopak vyslovila přesvědčení, že v řízení bylo provedeno dostatečné množství důkazů s tím, že je tak možno rozhodnout bez její účasti i bez přítomnosti její klientky. S přihlédnutím k ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. tak odvolací soud mohl věc projednat a rozhodnout, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.
Dovolatelka uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Současně fakticky odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle posledně uvedeného ustanovení je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybením soudů ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor,
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci
z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (viz Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Lubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michal Mazanec, 6. vydání 2003, C.H.BECK, str. 1067, násl.).
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud hodnocením (všech provedených) důkazů dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by hlavní povinný skutečně uhradil celní dluh v částce, kterou požadoval po žalobkyni, a kterou mu žalobkyně uhradila a tedy, zda je částka zaplacená žalobkyní dne 1. července 2004 tím dluhem, za který hlavnímu povinnému ona i žalovaný měli odpovídat (ručit). Právě toto hodnocení důkazů – implicite – žalobkyně napadá. Samotné hodnocení důkazů však ani jedním z taxativně vymezených dovolacích důvodů (§241a odst. 2, 3 o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout. Na jeho nesprávnost lze totiž usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř. – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Pokud odvolací soud v posuzovaném případě své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze ani dovodit, že by byly splněny předpoklady naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., t.j., že by napadený rozsudek vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Pokud se týče dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b), k tomuto se zřejmě vztahuje obecné tvrzení, že odvolací soud „nerespektoval hmotné právo, když sice uznal právo žalobkyně, avšak žalobu přesto zamítl“. Fakticky ovšem nenaznačuje, v čem by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být poznamenáno nesprávným právním posouzením, t.j., že se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy by byl použil buď jiný právní předpis, než který měl správně užít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.
Při vázanosti podaným dovoláním je třeba dovodit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl
(§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu