ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4174.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4174/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalovanému A. J., zastoupenému JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 41 C 55/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2008, č.j. 11 Co 184/2007-129, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2008, č.j. 11 Co 184/2007-129, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 13. listopadu 2006, č.j. 41 C 55/2004-94, zamítl žalobu na zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný uzavřel s paní A. B. nepojmenovanou smlouvu, podle níž se žalovaný zavázal jako zprostředkovatel převést na jmenovanou členská práva v bytovém družstvu a právo nájmu družstevního bytu; ta se zavázala zaplatit žalovanému nevratnou zálohu ve výši 20.000,- Kč a později dojednanou další částku ve výši 30.000,- Kč. Žalobce se pak s A. B. (ve smyslu ustanovení §534 občanského zákoníku – dále jen „o.z.“) dohodl, že tuto částku za ni (žalovanému) zaplatí, což také uskutečnil. Žalobce tak plnil dluh za jiného. Žalobce se proto se svým nárokem musí obrátit na toho, za koho (v daném případě) plnil.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. ledna 2008, č.j. 11 Co 184/2007-129, uvedený rozsudek Okresního soudu v Teplicích změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud především dovodil, že následně uzavřený dodatek ke smlouvě uzavřené dne 30. května 2003 mezi paní A. B. a žalovaným o zaplacení další částky ve výši 30.000,- Kč je neplatný. Mezi žalobcem a A. B. byla ve smyslu ustanovení §534 o.z. uzavřena dohoda o převzetí plnění, v jejímž důsledku se (však) nemění obsah původního závazkového vztahu, ale ani jeho účastníci. Odvolací soud připomněl, že ten, kdo se dlužníkovi (ve smyslu zmíněného ustanovení) zavázal, že splní jeho dluh věřiteli, je v právním vztahu pouze k dlužníkovi. Z tohoto závazku vzniká zavázanému povinnost poskytnout na místo dlužníka plnění jeho věřiteli; požadovat splnění tohoto závazku může požadovat pouze dlužník. Odvolací soud pak konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalobce plnil žalovanému za A. B. na neexistující závazek, vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení z titulu plnění bez právního důvodu (§451 odst. 1 a 2 o.z.). Uzavřel, že poskytnuté plnění ve výši 30.000,- Kč tedy musí být vráceno. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 18. dubna 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 16. června 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje - jak vyplývá z obsahu tohoto podání - z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Fakticky pak uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Zabývá se mimo jiné otázkou vztahu ustanovení §454 o.z. a §534 téhož zákona. Dovolatel připomíná, že v souzené věci jde o případ, kdy existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění u toho, za nějž bylo plněno, přičemž není dána povinnost na straně toho, kdo za něj povinnost plnil. Mezi osobou, která plnění poskytovala a osobou oprávněnou k přijetí tohoto plnění, bylo zřejmé, že je plněn určitý závazek jiné povinné osoby. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 1. září 2008, v němž se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání proti napadenému rozsudku v této věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž uvážil, že bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ty se však z obsahu spisu nepodávají.
Dovolání žalovaného mimo jiné vychází též z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §534 o.z. kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.
Zmíněné ustanovení přináší úpravu tzv. převzetí plnění, které ovšem nemá za následek změnu v subjektech závazku. Nedochází (například) k záměně dlužníka, přičemž základní závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem se nemění. Mimo něj vzniká zcela nový závazkový právní vztah výhradně mezi dlužníkem a přejímatelem povinnosti k plnění, a to na základě vnitřní dohody mezi nimi. Písemná forma není předepsána. Nevyžaduje se souhlas věřitele, přičemž nemusí být o této dohodě vůbec informován. Z dohody o převzetí plnění mu totiž nevzniká žádné oprávnění vůči přejímateli a přejímatel mu také není ničím zavázán. Přejímatel má povinnost pouze vůči dlužníkovi, že namísto něj splní závazek jeho věřiteli.
Odvolací soud v souzené věci správně citoval ustanovení §534 o.z., přičemž důvodně mimo jiné konstatoval, že ten, kdo se dlužníkovi (ve smyslu zmíněného ustanovení) zavázal, že splní jeho dluh věřiteli, je v právním vztahu pouze k dlužníkovi. Z tohoto závazku vzniká zavázanému povinnost poskytnout na místo dlužníka plnění jeho věřiteli; požadovat splnění tohoto závazku může požadovat pouze dlužník. Již z tohoto důvodu se proto jeví jako problematické, pokud za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že plnění ve výši 30.000,- Kč bylo poskytnuto žalovanému bez právního důvodu, blíže nevysvětluje, z jakého důvodu má za to, že žalobce je ve sporu proti žalovanému aktivně legitimován, když - jak bylo prokázáno - plnil na základě dohody uzavřené mezi ním a paní A. B. ve smyslu ustanovení §534 o.z., takže se nejednalo o právní vztah mezi ním a žalovaným, ale o právní vztah mezi ním a jmenovanou. Dovoláním napadené rozhodnutí proto nelze z popsaných důvodů pokládat ve výroku ve věci samé za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí, včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu