ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4227.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4227/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně A. N. , zastoupené advokátem, proti žalovanému F. H. ,zastoupenému advokátkou, o 215.355,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 12/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2007, č.j. 12 Co 123/2007-382, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád [ zákon č. 99/1963 Sb. (dále již „o.s.ř.“)], podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalovaného (dále již „dovolatel“) proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále již „odvolací soud“), kterým byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. června 2006, č.j. 8 C 12/97-328 [jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 56.512 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) (výrok I.), ohledně zbývající zažalované částky byla žaloba zamítnuta (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a České republiky (státu) (výroky III. a IV.)] v jeho meritorních výrocích I. a II. jako věcně správný podle §219 o.s.ř. potvrzen, v nákladových výrocích III. a IV. – způsobem obsaženým v rozsudku – změněn, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Je tomu tak z toho důvodu, že vzhledem k odvolacím soudem realizovanému právnímu posouzení jedinečných skutkových okolností, nebylo možno v tomto případě vysledovat judikatorní přesah napadeného rozsudku, a to s přihlédnutím ke konkrétním právním otázkám, jež byly odvolacím soudem v uvedeném rozsudku řešeny a ve vztahu k dovolacím důvodům, jak byly dovolatelem v podaném dovolání konkretizovány. Pokud dovolatel předkládal dovolacímu soudu k řešení jako otázku zásadního právního významu posouzení specifikovaného jednání žalobkyně z hlediska institutu dobrých mravů, nezbývá, než na tomto místě připomenout, že Nejvyšší soud např. již v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1731/99 (Soubor rozhodnutí NS, svazek 2, C 203) dovodil, že řešení konkrétní právní otázky, které je spojeno s posouzením jedinečného skutkového základu, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím, jež by mělo po právní stránce zásadní význam. V usnesení sp. zn. 28 Cdo 1174/2004 Nejvyšší soud uzavřel, že aplikace §3 odst. 1 obč. zák. o případném rozporu výkonu práva s dobrými mravy postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen konkrétního případu. Otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu. Závěry o (ne)naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy nelze zobecnit jediným závěrem pro všechny možné situace. Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci. Dovolací soud tedy vzhledem ke své konstantní judikatuře nebyl oprávněn v jedinečných skutkových poměrech této věci verifikovat dovolatelem popsané jednání žalobkyně z hlediska korektivu dobrých mravů.
Dovolateli se ovšem nepodařilo osvědčit ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelem v dovolání vymezené otázky v rozporu hmotným právem ( „právní otázka úroků z prodlení, jejich výše a období.“ ). Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, odvolací soud v uvedeném směru pro věcnou správnost zcela odkázal na závěr o skutkovém stavu věci a její právní posouzení soudem prvního stupně, tedy i ohledně žalobkyni přisouzeného příslušenství pohledávky. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že z hlediska zjištění počátku prodlení byla určující skutková okolnost podání žaloby v této věci, kterou zjevně soud posuzoval v intencích §563 obč. zák., i když toto hmotněprávní ustanovení v rozsudku nezmiňuje; sama tato okolnost však uplatněný dovolací důvod nenaplňuje. Pokud v rámci čl. IV. dovolání dovolatel rovněž poukazuje na pochybení odvolacího soudu při právním posouzení (v tomto případě) „kompenzační námitky – nároku žalovaného“ , přehlíží, že tato jím uplatněná námitka vychází z jeho skutkové verze oproti skutkovému závěru, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud (arg. z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu: „Soud I. stupně...zjistil, že žalovaný neprokázal a ani netvrdil, že by vyzval žalobkyni k plnění..“ ), přičemž dovolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a odvolacím; protože takto zjištěný skutkový stav nelze v dovolacím řízení měnit, nemohou námitky dovolatele směřující do skutkových zjištění založit přípustnost dovolání podle §237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. K dalším dovolacím výtkám, jimiž dovolatel zpochybňuje skutkový závěr, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, nutno uvést, že případným skutkovým deficitem se dovolací soud může zabývat toliko za podmínek předvídaných v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tedy jen v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), o kterýžto případ v posuzované věci se nejedná.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. týkající se právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumá jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Jinak řečeno, důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nebude možnost relevantně uplatnit, jestliže tvrzené vady procesu získávání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (procesněprávní) otázky zásadního významu. Pro takovou situaci je charakteristické, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž – se zřetelem k obsahu konkrétních dovolání – měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 24. září 2009, sp. zn. III. ÚS 1986/09, in http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=63668&pos=1&cnt=1&typ=result ).
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za procesní situace, kdy žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči dovolateli právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu