ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4415.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4415/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce RNDr. J. L. , zastoupeného Mgr. Antonínem Pecharem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovanému T. S. , zastoupenému Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 421/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2009, č.j. 53 Co 173/2009-42, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2009, č.j. 53 Co 173/2009-42, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. ledna 2009, č.j. 16 C 421/2007-25, povolil na základě žaloby podané žalovaným obnovu řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 28 C 129/2005, a rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. února 2006, sp. zn. 28 C 129/2005, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 324.000,- Kč s příslušenstvím za užívání provozních prostor předmětných nemovitostí, a dále povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 42.990,- Kč a státu soudní poplatek ve výši 6.480,- Kč. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žaloba na obnovu řízení je přípustná, neboť žalobce „bez své viny nemohl na svou obranu použít právní skutečnost, že žalobce...není právoplatným spoluvlastníkem nemovitosti čp. 917 a nemá tudíž právní nárok na vymáhání nájemného z provozních místností a aktivní legitimaci v řízení, neboť o tomto bylo pravomocně rozhodnuto až v roce 2007 příslušnými soudy.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu na povolení obnovy ve shora uvedené věci zamítl a uložil žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 8.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalobce. Odvolací soud, aniž by v řízení zopakoval či doplnil dokazování, v odůvodnění písemného vyhotovení svého usnesení zdůraznil, že „už ve smlouvě
o nájmu nebytových prostor ze dne 28.2. 2003, kterou žalovaný uzavřel s E. a J. Ř., je uvedeno, že druhým spoluvlastníkem nemovitosti je společnost S-UNITED s.r.o., že pronajímatelé Ř. »přebírají zodpovědnost k uzavřené nájemní smlouvě bez souhlasu druhého spoluvlastníka«.“ V návaznosti na to pak odvolací soud konstatoval, že „jestliže byl žalovaný následně žalován o zaplacení peněžitého plnění s tvrzením, že žalobce je spoluvlastníkem nemovitosti, nic žalovanému nebránilo namítnout opak s poukazem na obsah nájemní smlouvy. Pokud žalovaný v žalobě odkazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3.5. 2006, sp. zn. 13 C 17/98, jímž bylo rozhodnuto
ve vlastnickém sporu mezi J. Ř. a žalobcem, není toto rozhodnutí důvodem obnovy řízení podle ust. §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože bylo vydáno až po skončení původního řízení (žalobou na obnovu řízení napadený rozsudek byl vydán již dne 21.2. 2006, soud v něm řešil předběžnou otázku vlastnictví k nemovitosti)“. Konečně odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, uvedl, že důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení, nýbrž jen skutečnosti, které tu byly již před tím.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v době podání žaloby dovolateli nic nebránilo, aby
(s odkazem na shora uvedenou nájemní smlouvu) vznesl pochybnost o spoluvlastnictví žalobce k předmětné nemovitosti. V době, kdy proti dovolateli byla podána žaloba „právě tato dikce uvedená ve smlouvě podání žaloby a aktivní legitimaci žalobce potvrzovala. Navíc svědčil žalobci vlastnický titul podle zápisu v katastru nemovitostí.“ Dovolateli nebylo známo, že vůči žalobci probíhá předmětný soudní spor. Z tohoto důvodu nemohl proto dovolatel vznášet námitku aktivní legitimace žalobce ani nebylo v jeho moci takovou námitku žádným způsobem prokázat. Konečně dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 13 C 17/98 nemůže být důvodem k obnově řízení, a to proto, že toto rozhodnutí bylo vydáno až po skončení původního řízení. Ve věci sp. zn. 13 C 17/98 cit. soudu byla jako předběžná otázka řešena platnost nabývacího titulu k předmětným nemovitostem, a to tak, že tento titul je od samého počátku neplatný. Důvodem obnovy řízení je tudíž nutně citované rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím o předběžné otázce, tedy o tom, že smlouva – nabývací titul k předmětným nemovitostem – je neplatná od počátku a žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nebyl nikdy aktivně legitimován k podání žaloby z titulu vlastnického práva. Rozhodnutí ve věci sp. zn. 13 C 17/98 skutečně dovolatel bez své viny nemohl použít v původním řízení, ani jej nemohl provést k důkazu, neboť mu nebylo známo, že toto řízení je vedeno. I když dovolání dovolatele neobsahuje dovolací petit, z jeho obsahu je zřejmé, že se dovolatel tímto dovoláním domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.
Úvodem tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování podaného dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §234 odst 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolatel je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), a že podané dovolání je ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud též ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. přihlédl k tomu, zda odvolací řízení není zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, resp. jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, a zjistil, že taková jiná (níže rozvedená) vada odvolací řízení zatěžuje.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 18. června 2009 (č.l. 39 a násl.) vyplývá, že při tomto jednání, při němž bylo vyhlášeno dovoláním napadené usnesení, odvolací soud žádné dokazování [ať již způsobem, že by došlo k jeho zopakování (§213 odst. 2, 3) nebo k jeho doplnění (§213 odst. 4)] neprovedl. Přesto z listinného důkazu – ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 28. února 2003, kterým soud prvního stupně neprovedl dokazování a nečinil z něj ani žádné skutkové zjištění, s nímž by se případně odvolací soud ztotožnil – odvolací soud učinil skutkové zjištění, které považoval z hlediska právního posouzení věci za zásadně významné. Absence dodržení procesního postupu při získávání skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci představuje ovšem ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyla v dovolání uplatněna. K této jiné vadě byl přitom Nejvyšší soud povinen přihlédnout, i když dovolatelem nebyla v jím podaném dovolání uplatněna.
Kromě toho Nejvyšší soud nesdílí odvolacím soudem učiněné ztotožnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. května 2006, sp. zn. 13 C 17/98, se skutečností, která nastala až po skončení původního řízení, jakož i s argumentačním odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003 (in www.nsoud.cz ) obsahující právní názor, že žalobu na obnovu řízení nelze opírat o důkaz o skutečnosti, která nastala až po skončení původního řízení. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že v uvedené věci se mělo jednat o deklaratorní rozhodnutí týkající se určení věcněprávního vztahu k nemovitému majetku řešící nesoulad mezi právním stavem (v důsledku absolutní neplatnosti tzv. nabývacího titulu) a stavem zápisů v katastru nemovitostí. Mělo být tedy odvolacím soudem uváženo, že novým rozhodnutím je nejen rozhodnutí jiného soudu nebo dalšího příslušného orgánu, které bylo vydáno v době původního řízení a jehož nemohl účastník bez své viny použít, ale také rozhodnutí, které bylo vydáno až po skončení původního řízení, přičemž z hlediska posuzování podmínek na obnovu řízení podstatné je, zda toto „nové“ rozhodnutí vypovídá o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení [(řeší předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení) k tomu srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C.H. Beck, 2006, str. 1192].
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2,3 o.s.ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu