ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4459.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4459/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Doc. MUDr. O. V., Dr.Sc. zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1, proti žalované České republice - Ministerstvo vnitra ČR , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 113/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2009, č.j. 1 Co 293/2008 - 86, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2009, č.j. 1 Co 293/2008-86, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č.j. 37 C 113/2005-24, se zrušují, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č.j. 37 C 113/2005-24, zamítl žalobu na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen "lustrační zákon"), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2006, č.j. 1 Co 175/2006-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. května 2008, č.j. 30 Cdo 1721/2008-75, výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že v případě, že se žalobce v řízení o ochranu osobnosti domáhá určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti (dále jen „StB“) jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, je nutno především vycházet z faktu, že toto ustanovení spojuje právní následky s faktem, že občan byl či nebyl v období od 25.2.1948 do 17.11.1989 evidován v materiálech StB jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník StB. S ohledem na vymezení předmětu žaloby a jeho vztahu k uvedenému ustanovení lustračního zákona je proto nezbytné náležitě uvážit, zda žalobce byl skutečně důvodně v materiálech bývalé StB jako osoba zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků evidován.
Poté Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2009, č.j. 1 Co 293/2008-86 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. ledna 2006 podle §219 o.s.ř. opět potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně a dovodil, že evidence žalobce v materiálech bývalé StB byla oprávněná, bez ohledu na to, zda žalobce fakticky se Státní bezpečností spolupracoval a zda se snažil o „exkulpaci”, jak sám uvedl již v době, kdy závazek podepisoval. Nepochybně závazek, tzv. „prohlášení” ze dne 20.6.1976 podepsal ve výše uvedeném znění a dvě výhrady, které k nim dopsal, sice - dle názoru odvolacího soudu - závazek do jisté míry modifikují, avšak nic nemění na tom, že ke spolupráci s bývalou StB se písemně zavázal a závazek podepsal, i když jen v rozsahu v něm vymíněném. Odvolací soud má za to, že je třeba konstatovat, že skutečnost podpisu na závazku, již sama odůvodňovala, podle tehdy platných předpisů právního předchůdce žalované, konkrétně článku 62 Směrnice Federálního ministerstva vnitra A-oper-1-3, vydané Rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 8 ze dne 16.2.1972 - závěr, že uvedená evidence žalobce v materiálech bývalé StB, byla v souladu s těmito tehdy platnými předpisy, tedy důvodná. V době podepsání tohoto závazku - prohlášení ke spolupráci - žalobce totiž nepodepisoval závazek již jako osoba zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků, jak ji upravoval článek 6 výše uvedené směrnice (agent, rezident, držitel propůjčeného bytu), neboť jeho budoucí zařazení do některé z těchto kategorií tenkrát ani nemohlo být známo a bylo to jen věcí StB, po získání osoby ke spolupráci. Podle článku 62 výše uvedené směrnice totiž zprávu o průběhu vázacího aktu předkládal operativní pracovník náčelníkovi, který schvaloval návrh na získání tajného spolupracovníka a po jeho souhlasu registroval tajného spolupracovníka v operativní evidenci. V této souvislosti je třeba odkázat i na článek 57 a zejména na článek 59 výše uvedené směrnice, z nějž vyplývá, že souhlasil-li kandidát se spoluprací, podpisoval zpravidla písemný závazek ke spolupráci, a ten dle něj mohl sepsat sám volnou formou. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že tehdy platné předpisy, vzhledem k použití pojmu „volnou formou”, nestanovily tedy zcela striktně, co má písemný či ústní souhlas se spoluprací obsahovat. I z toho pohledu proto je zcela bez právního významu skutečnost, že žalobce, zařazený později do kategorie agent, závazek - písemné prohlášení - podepsal s výše uvedenými výhradami. Odvolací soud dále poukazuje i na to, že kromě toho, že sama skutečnost žalobcova podpisu závazku již odůvodňovala oprávněnost (či důvodnost) jeho evidence v materiálech bývalé StB, jeho závazek obsahoval navíc i prvek utajení (když se zavazoval zachovávat naprostou mlčenlivost „o všech skutečnostech tvořících předmět společného zájmu, s nimiž bude seznámen”) i konspirativní prvek (krycí jméno psycholog), a že žalobce si byl vědom toho, že jedná s příslušníky bývalé Státní bezpečnosti.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 28. dubna 2009 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 23. června 2009 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutím ignoroval závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR a věc rozhodl shodně jako v předchozím (později) zrušeném rozhodnutí. Dovolatel dále mimo jiné poukázal na to, že v souzeném případě se nejednalo o klasický závazek, jaký StB obvykle používala, nebylo tam nic „o obraně socialismu”, „pracujícím lidu”, „vymoženostech dělnické třídy” atd. Byl to „závazek” sui generis, který žalobce ještě navíc „odlehčil” tím, že k němu připsal své výhrady. Ty spočívaly v tom, že žalobce připsal do tohoto závazku výhradu, že neposkytne informace spadající pod lékařské tajemství a že půjde jen o takové informace s jejichž poskytnutím bude žalobce souhlasit. Tak závazek ke spolupráci modifikoval způsobem, který bránil jeho praktickému využití, neboť informace, které by prošly „sítem lékařského tajemství” by již neprošly dalším filtrem, kterým byl „souhlas” žalobce. Tato druhá pojistka však prakticky popřela celý slib o spolupráci - neboť spolupráce podle tohoto závazku byla možná jen potud, pokud by s ní žalobce souhlasil. A ze skutečnosti, že žalobce po podpisu „spolupráce” žádné informace neposkytl vyplývá, že žalobce s poskytováním informací StB nesouhlasil. Tím ovšem podpis „vázacího aktu” ztratil na významu a stal se pouze mrtvým aktem, který nikoho nepoškodil a nikomu neublížil.” Fakticky takto uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž vyslovil požadavek, aby věc rozhodoval jiný senát, nebo aby Vrchní soud v Praze věc přikázal jinému soudu, kterému je nadřízen.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě upravené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dále přihlédl k tomu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání za situace, kdy nejsou naplněny předpoklady ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. , neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak je tomu v souzené věci, neboť právní otázka zda evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti byla oprávněná či nikoliv, a zda tedy v daném případě došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, byla i v tomto případě odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud proto ve smyslu citovaného ustanovení dovodil přípustnost dovolání v označené věci. Poté napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Již v předchozím rozsudku, kterým byl v označené věci zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2006, dovolací soud konstatoval, že základní otázkou, jež je sporem řešena, je, zda evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti byla oprávněná či nikoliv, když za neoprávněnou evidenci je nutno považovat tu, která byla v rozporu s tehdy platnými předpisy právního předchůdce žalovaného.
Dovolací soud poukázal na skutečnost, že v případě, že se žalobce v řízení o ochranu osobnosti domáhá určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, je nutno především vycházet z faktu, že toto ustanovení spojuje právní následky s faktem, že občan byl či nebyl v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. S ohledem na vymezení předmětu žaloby a jeho vztahu k uvedenému ustanovení lustračního zákona je proto nezbytné náležitě uvážit, zda byl žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků takto skutečně evidován důvodně. Význam z hlediska posouzení předmětné žaloby tak má nikoliv zjištění oprávněnosti jakékoliv evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, ale pouze ověření jeho případné oprávněné evidence v zařazení do některé z již zmíněných kategorií (jak bylo judikováno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2001, č.j. 25 Cdo 43/2001 - 125).
Na vyložených zásadách dovolací soud setrvává i při posouzení dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2009, č.j. 1 Co 293/2008-86.
Bylo již uvedeno, že odvolací soud opětovně dovodil, že evidence žalobce v materiálech bývalé StB byla oprávněná, a to bez ohledu na skutečnost, že se žalobce snažil připojením výhrad „exkulpovat“ již v době, kdy závazek (ke spolupráci) podepisoval. Za podstatné pak považoval právě skutečnost, že žalobce tento závazek podepsal, což samo o sobě odůvodňovalo podle tehdy platných předpisů právního předchůdce žalované závěr, že evidence žalobce v materiálech bývalé StB byla důvodná. Odkázal při tom na některá ustanovení Směrnice Federálního ministerstva vnitra A-oper-1-3, vydané Rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 8 ze dne 16. února 1972 a podal jejich výklad.
Pokud dovolací soud v předchozím zrušovacím rozsudku trval na tom, že význam z hlediska posouzení předmětné žaloby má nikoliv zjištění oprávněnosti jakékoliv evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, ale pouze ověření jeho případné oprávněné evidence v zařazení do některé z kategorií uvedených v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, pak na tuto zásadu opětovně odkazuje.
V souzené věci odvolací soud vyšel především ze zjištění, že žalobce ve vztahu k StB podepsal příslušný slib ke spolupráci, čímž podle jeho názoru bylo vyhověno požadavkům odpovídajícího resortního předpisu, což odůvodňuje závěr o opodstatněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé StB jako jejího spolupracovníka ve smyslu výše uvedeného ustanovení lustračního zákona s tím, že tehdy žalobcem učiněné výhrady k tomuto závazku postrádají právního významu. I když tak z napadeného rozsudku vyplývá zřetelná snaha odvolacího soudu s výše naznačenou otázkou se vypořádat, nelze přesto jeho závěry považovat za plně odpovídající.
Není třeba zvláště připomínat, že fyzická osoba dbalá své cti, nepochybně těžce ponese, pokud bude někým označena za spjatou s činností nebo povoláním, které jsou spojovány převážně s všeobecným odsudkem. Není přitom zcela rozhodné, zda je taková činnost v konkrétní době v souladu anebo naopak v rozporu se zákonem, protože určujícím je posouzení (resp. odsouzení společností) z hlediska obecné morálky panující v té době. Odsudek veřejnosti tak například stihne osobu, o níž se deklaruje, že se dopustila, respektive dopouští určité trestné činnosti, ale většinou i toho, kdo naopak bude informátorem policie (ať již se takováto činnost v běžné mluvě nazývá jakkoliv - denunciace, udavačství, špiclování apod.). Pokud je ovšem případ spolupráce s policií zmiňován, pak jde především o její formu shromažďování a předávání informací o spoluobčanech, většinou s akcentem na jejich politické zaměření a projevy, jejich osobní poměry, vztahy k jiným spoluobčanům nebo cizincům, apod. Právě charakter takovéto součinnosti s policií byl vždy vnímán mimo okruh policejního aparátu (resp. některých dalších mocenských složek) zásadně nepříznivě. Proto označení někoho za konfidenta policie je nejen ve většině případů spojeno s negativním hodnocením takto označené osoby, ale i s vnímáním faktu, že takové označení je způsobilé snížit vážnost, čest a důstojnost fyzické osoby - §11 násl. občanského zákoníku.
(Z dějin české společnosti je poučným např. tragický osud jedné z předních osobností tzv. národního obrození K. S. /29.12.1813 -7.11.1877/; S. působení ve veřejném životě však skončilo v létě 1872 když se veřejnost dozvěděla o zprávě, kterou S. tajně podal pražské policii.).
Je tedy nepochybné, že skutečnost evidence fyzické osoby v materiálech StB jako jejího spolupracovníka je ve většině případů pociťována jak dotčenou fyzickou osobou, tak zejména i veřejností, jako krajně dehonestující a maximálně snižující morální kredit evidovaného. Právě tato okolnost je pravidelně důvodem sporu o ochranu osobnosti, jehož předmětem je určení neoprávněnosti této evidence. Faktickým základem sporu je tak faktické posouzení toho, zda pro spolupráci získávaná osoba z morálního hlediska obstála či nikoliv, t.j., zda se skutečně k tajné spolupráci s StB sama zavázala.
Otázka oprávněnosti či naopak neoprávněnosti zmiňované evidence jako zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, je pak spojena především s faktem, zda tato evidence byla opodstatněná, t.j. zejména, zda se tak stalo v souladu s (interními) předpisy právního předchůdce Ministerstva vnitra ČR. S ohledem na mnohdy „specifické“ postupy a metody orgánů StB při získávání tajných spolupracovníků je však nezbytné vždy přihlížet i k projevenému volnímu vztahu takto získávané osoby k vlastnímu obsahu vázacího aktu. Je tak nutno (mimo jiné) rozlišovat mezi případy, kdy pro spolupráci získávaná osoba projevila bezvýhradný (případně spontánní) souhlas a mezi situacemi, kdy se získávaný zcela zřetelně spolupráci s StB bránil – např. uplatněním výhrad, které orgány StB proponovanou spolupráci podstatně omezovaly, resp. znemožňovaly, přičemž fakticky vylučovaly „řízení“ takové osoby uvedenými orgány. Podle okolností toho kterého případu pak lze jen stěží takovýto „závazek“ kvalifikovat jako jsoucí v souladu s interními předpisy tehdejšího Ministerstva vnitra (které je ovšem třeba podle §121 o.s.ř. dokazovat). V těchto případech pak není možno příslušnou evidenci považovat za důvodnou. Poukaz odvolacího soudu v souzené věci na to, že souhlas se spoluprací bylo možno sepsat volnou formou, pak není možno směšovat s případy, kdy tento „souhlas“ byl výslovně podstatně redukován a ohraničen osobou získávanou ke spolupráci.
Protože odvolací soud takto danou věc nevážil, byl tak naplněn dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Nezbývá proto, než konstatovat, že dané rozhodnutí odvolacího soudu není možno za popsaného stavu pokládat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) proto dovoláním napadený rozsudek zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu