ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4467.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4467/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. N. , zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. N. , zastoupené advokátkou, a 2) S. N. , o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 2236/2004, o dovolání 1) žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č.j. 24 Co 455/2007-150, takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta se sídlem v P.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řád ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §234c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání 1) žalované (dále již „dovolatelka“) proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 9. května 2007, č.j. 5 C 2236/2004-117, jímž bylo určeno, že zůstavitel Jaroslav Nejtek, zemřelý dne 4. listopadu 2002, byl ke dni své smrti vlastníkem v rozsudku specifikovaných nemovitostí, není přípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) [rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil] však v projednávané věci - oproti mínění dovolatelky - nejde. Je tomu tak z toho důvodu, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je, aby soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Jde o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno, nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu, do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Jak vyplývá z obsahu spisu, soudem prvního stupně prvně vydaný rozsudek ze dne 22. června 2005, č.j. 5 C 2236/2004-35, kterým byla žaloba o určení vlastnictví zamítnuta (pro absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení), byl sice usnesením odvolacího soudu ze dne 28. února 2006, č.j. 31 Cdo 24/2006-49, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ovšem stalo se tak výhradně z procesních důvodů, kdy odvolací soud vytknul soudu prvního stupně (ve stručnosti shrnuto), že procesně nesignalizoval žalobci, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, tedy že soud prvního stupně nepostupoval ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. Nejednalo se tedy o právní názor odvolacího soudu, jenž zavazoval soud prvního stupně v meritorní otázce a který byl určující pro pozdější rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně.
Dovolání ovšem nebylo shledáno důvodným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpokladem je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen "Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1]. Závěr napadeného rozsudku odvolacího soudu vztahující se k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. je podložen skutkovými zjištěními, který učinil soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil; nelze přitom dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku neplatnosti předmětné darovací smlouvy v rámci posuzování vlastnictví předmětných nemovitostí v rozporu s hmotným právem.
Namítá-li dovolatelka, že v řízení před soudy obou stupňů byl stran rozsahu dokazování a postupu soudu porušen princip kontradiktornosti řízení, je třeba konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem taková otázka nastolena nebyla, neboť dovolatelka namítá pouze konkrétní nesprávný postup, pokud se týče rozsahu v řízení provedených důkazů a jejich posloupnosti.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání první žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podané dovolání pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř.).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. je první žalovaná povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, jelikož žalobce má s ohledem na výsledek tohoto řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu