ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4600.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4600/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Dašická č. 1649, proti žalovanému R. D. , zastoupenému JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice č. 122, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 51/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č.j. 1 Co 72/2007-45, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č.j. 1 Co 72/2007-45, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. října 2006, č.j. 16 C 51/2006-29, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 150.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že pokud žalobce tvrdí, že žalovaný zasáhl do jeho práva na ochranu osobnosti tím, že byl žalovaným dne 23. srpna 2004 napaden, přičemž utrpěl četná zranění – především zlomeninu nosních kůstek, nejednalo se o neoprávněný zásah do chráněného osobnostního práva žalobce na život a zdraví, neboť žalovaný jednal v rámci svého zákonného oprávnění (přičemž soud prvního stupně poukázal na ustanovení §6, §417 a §418 o.z.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č.j. 1 Co 72/2007-45, rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) nominálně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný dne 23. srpna 2004 poté, co byl informován svojí dcerou o tom, že byla napadena žalobcem úderem zbraně, společně s panem O. N. odjel do P., kde pronásledoval utíkajícího žalobce, strčil do něj, a když žalobce upadl, udeřil jej a zalehl ve snaze jej zadržet a předat policii, kterou prostřednictvím kolemjdoucího přivolal. Žalobce při incidentu utrpěl zlomeninu nosních kůstek a žalovaný zhmoždění malíčku. Odvolací soud se naproti tomu neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se žalovaný nedopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, protože měl jednat v rámci zákonných oprávnění podle §6, §417 a §418 o.z. Odvolací soud naopak dovodil, že žalovaný do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11násl. o.z. (konkrétně do jeho práva na zdraví) zasáhl neoprávněně. Přesto však nelze toto jednání žalovaného podle odvolacího soudu posuzovat izolovaně bez přihlédnutí k okolnostem, za nichž k (tomuto) neoprávněnému zásahu do práv žalobce došlo. Odvolací soud poukázal na to, že jednání žalovaného vyprovokoval žalobce svým jednáním spočívajícím v napadení dcery žalovaného plynovou pistolí (za něž byl žalobce posléze trestně stíhán a odsouzen). Žalobce tak vyvolal lidsky pochopitelné jednání žalovaného jako otce, byť nebylo v souladu s právem, takže podle odvolacího soudu bylo namístě odepření práva na ochranu osobnosti žalobci pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o.z.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen tehdejší zástupkyni žalobce dne 24. května 2007 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 24. července 2007 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že ač se žalovaný dopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, nebylo jeho žalobě vyhověno. Má námitky proti tomu, pokud odvolací soud dovodil, že dotčené jednání žalovaného bylo lidsky pochopitelným jednáním otce a odepřel tak žalobci právo pouze pro rozpor s dobrými mravy, aniž by tento pojem blíže konkretizoval a specifikoval. Sám je přesvědčen, že byly naplněny předpoklady pro to, aby mu bylo přisouzeno přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 o.z. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Jak již bylo naznačeno, odvolací soud svůj rozsudek koncipoval jako rozhodnutí, kterým se podle §219 o.s.ř. potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně. Na tomto místě je však třeba připomenout, že pro závěr, že rozsudek je rozhodnutím potvrzujícím nebo naopak měnícím není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o.s.ř. nebo podle §220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem pro takový závěr není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (obdobně porovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. března 2001, sp.zn. 26 Cdo 2099/99). V souzeném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že sporem dotčené jednání žalovaného nepředstavovalo neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, zatímco odvolací soud naopak dovodil, že v tomto případě o neoprávněný zásah proti osobnostní integritě žalobce šlo (k čemuž je třeba upínat všechny s tím spojené ze zákona vyplývající konsekvence), přičemž náhrada nemajetkové újmy v penězích nebyla žalobci přisouzena „pouze“ s přihlédnutím k ustanovení §3 odst. 1 o.z. Je tak zřejmé, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně, neboť rozdílnost právního posouzení měla vliv na vymezení konkrétního právního vztahu, takže co do vymezení práv a povinností účastníků řízení rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou v projednávané věci souhlasná. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je tedy ve skutečnosti rozsudkem, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je proti němu dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §13 o.z. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 o.z. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud se správně vypořádal s otázkou, zda v posuzovaném případě se jednalo o neoprávněný zásah proti právu na ochranu osobnosti žalobce, přičemž jím učiněný závěr, že tomuto tak bylo, se jeví jako odůvodněný. Bylo proto třeba vážit, jak dalece je namístě požadavek poskytnout žalobci příslušnou satisfakci podle ustanovení §13 o.z.
S odvolacím soudem je nutno souhlasit v tom, že jednání žalovaného není možno posuzovat izolovaně, bez přihlédnutí k okolnostem, za nichž k němu došlo. Přesto však jeho závěry upínající se k aplikaci ustanovení §3 o.z. se nejeví jako plně přesvědčivé. Výklad předmětného ustanovení se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Východiskem úvah se stala okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu "dobré mravy" zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, které jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), přičemž jde o názor, který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Lze pak mít pochybnosti, zda v posuzované věci odvolací soud při rozhodování o požadavku žalobce na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích z těchto obecně přijímaných právních názorů skutečně také vyšel.
Jistě lze mít z obecné zkušenosti za odůvodněný obecný závěr, že jednání žalobce vůči dceři žalovaného bylo způsobilé dotknout se žalovaného v jeho citové sféře a v zásadě odůvodněně u něj mohlo vyvolat pocit o nutnosti na toto jednání žalobce reagovat. Současně je však třeba nepochybně trvat na tom, že i pokud by bylo možno uvažovat s forsírovanější odezvou ze strany žalovaného, přesto je nezbytné v souzeném případě brát v úvahu dobu, která uplynula od chvíle, kdy se žalovaný o jednání vůči své dceři dozvěděl, stejně jako to, že při absenci předpokladů krajní nouze nebo nutné obrany lze jen stěží akceptovat jednání mající za následek brachiální napadení a zranění druhé osoby, byť se před tím sama závažně provinila vůči osobě blízké žalovaného. K užití ustanovení §3 odst. 1 o.z. je za těchto okolností třeba přistupovat velmi obezřetně na základě pečlivého zvážení všech okolností případu (a především však samotných okolností posuzovaného útoku). Ač v souzené věci zcela zřejmě nešlo v případě jednání žalovaného vůči žalobci o bezprostřední reakci na závadné chování žalobce, odvolací soud je bez dalšího klasifikoval jako lidsky pochopitelné jednání jako otce.
Protože napadené rozhodnutí se těmito okolnostmi fakticky nezabývá, nelze proto rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto, stejně jako v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu