ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4878.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4878/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce V. V. , zastoupeného Mgr. Jiřím Naušem, advokátem se sídlem v Praze 8, Peckova 9, proti žalovanému M. K., zastoupenému Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 9, o určení vlastnictví nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 76/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008, č.j. 24 Co 521/2007-90, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. června 2008, č.j. 24 Co 521/2007-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008, č.j. 24 Co 521/2007-90, ve znění opravného usnesení ze dne 12. června 2008, č.j. 24 Co 521/2007-118, se zrušuje
a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č.j. 19 C 76/2005-56, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „ke dni 4. 8. 2004 byla vlastníkem nemovitostí, a to budovy č. p. 175, rodinný dům, část obce R. na stavební parcele 223, stavební parcely č. 233 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelním č. 16/3 - zahrada a pozemku parcelním č. 67/16 - zahrada zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ na LV č. 351 pro katastrální území Ř.-R., obec Ř. V. O., r. č. 245529/118, naposledy bytem Ř., “ [(výrok I.) - dále též „předmětné nemovitosti“]. Výrokem ad II. soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 11.050,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného, výrokem ad III. řízení o uložení povinnosti žalovanému vydat předmětné nemovitosti zastavil, výrokem ad IV. rovněž zastavil řízení o uložení povinnosti vyklidit předmětné nemovitosti, a výrokem ad V. rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci. Z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce v dané věci nemá na jím požadovaném určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem naléhavý právní zájem. Žalobce svůj naléhavý právní zájem na určovací žalobě odůvodňoval skutečností, že v případě určení vlastnictví zůstavitelky k předmětným nemovitostem ke dni jejího úmrtí (4.8. 2004) „by nemovitost byla předmětem dědictví a on jako závětní dědic by se stal jejím vlastníkem.“ Vzhledem k tomu, že z dědického spisu bylo prokázáno, že předmětem dědictví byla pohledávka za žalovaným ve výši doplatku kupní ceny z kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodej shora označené nemovitosti (správně nemovitostí), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na „na určení žaloby, neboť má přednostně možnost žalovat na žalobou na plnění, tedy na zaplacení zbytku kupní ceny.“ Kromě toho soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce ani neprokázal, že by odstoupení od smlouvy bylo žalovanému doručováno. Pokud žalobce prokazoval odstoupení od smlouvy doručením odstoupení právnímu zástupci žalovaného, v tomto směru nedošlo rovněž k účinnému odstoupení od smlouvy, neboť toto odstoupení bylo doručováno právnímu zástupci až po podání žaloby a plná moc žalovaným byla právnímu zástupci udělena pro zastupování v této věci, „nikoliv ve věcech uzavření kupní smlouvy . “ Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve znění jeho opravného usnesení odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně (pouze do výroků ad I. a II.) v záhlaví citovaným rozsudkem (výrokem ad I.) změnil tak, že určil, že „ke dni 4. srpna 2004 je V. O., r. č. 245529/118, posledně bytem Ř., vlastnicí “ předmětných nemovitostí. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z odvolání (výroky II. a III.). Odvolací soud se předně neztotožnil se závěrem okresního soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení žalovaného práva.
Po zopakování důkazů v odvolacím řízení pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když k doručení odstoupení od předmětné smlouvy došlo žalovanému prostřednictvím jeho právního zástupce v průběhu řízení. V důsledku tohoto odstoupení se zrušila uzavřená kupní smlouva a zůstavitelku je proto nutno v důsledku odstoupení dále považovat ke dni její smrti za vlastnici sporných nemovitostí. Podle odvolacího soudu je proto důvodné, aby vlastnické právo zůstavitelky ke dni její smrti bylo určeno. Z těchto důvodů proto odvolací soud ve shora uvedeném (odvoláním napadeném) rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil. Odvolací soud posléze v záhlaví citovaným usnesením opravil jím vydaný rozsudek tak, že „jméno žalovaného v záhlaví rozsudku se opravuje tak, že řízení je vedeno proti žalovanému M. K.“ , a že „Výrok rozhodnutí se opravuje tak, že druhý řádek výroku rozhodnutí pod bodem I. začíná slovem »byla« (na místo nesprávného »je«).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal v zastoupení advokáta včasné dovolání žalovaný (dále již „dovolatel“), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a §241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Za nesprávné skutkové zjištění odvolacího soudu spatřuje dovolatel tvrzení krajského soudu, podle kterého je žalobce jediným a univerzálním dědicem, jakož i tvrzení, že předmětem dědictví jsou veškerá práva a povinnosti podle uzavřené kupní smlouvy. Tyto námitky dovolatel ve svém dovolání pak blíže rozvádí. Dále namítá, že výrok rozsudku krajského soudu je materiálně nevykonatelný, když spatřuje pochybení ve formulaci rozsudečného výroku určujícího, že osoba, která zemřela, je vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud se dále ani nezabýval obsahem předmětné kupní smlouvy, resp. neprovedl řádný výklad sjednaných podmínek zaplacení. Dovolatel ve svém dovolání dále obšírně argumentuje ve prospěch závěru svědčícího o jím důvodně uplatněném dovolacím důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., a to jak ve vztahu k obsahu právního vztahu založeného předmětnou kupní smlouvou, tak i k obsahu plné moci ve vazbě na závěr odvolacího soudu stran doručení odstoupení od smlouvy, což dovolatel rovněž rozporuje. V návaznosti na takto tvrzený skutkový deficit pak dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (také) na nesprávném právním posouzení věci a s ohledem na všechny v dovolání vyložené námitky rozvádějící uplatněné dovolací důvody navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání žalovaného písemně nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky bylo opakovaně judikováno, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, in www.nsoud.cz a další na judikovaný právní závěr obsahově navazující rozhodnutí dovolacího soudu, viz týž odkazovaný internetový zdroj). Uvedený závěr je ovšem uplatnitelný také v procesní situaci opačného gardu, tedy v situaci, kdy soud prvního stupně žalobu zamítne
pro absenci naléhavého právního zájmu, zatímco odvolací soud, aniž by - pro již shora vyložené důvody - mohl (zčásti) převzít skutková zjištění, jež soud prvního stupně v řízení sice učinil, ale na nich své rozhodnutí nezaložil (právě proto, že nakonec dospěl k závěru, že žalobci v daném případě nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není), v uvedeném směru neprovedl dokazování (aby si sám učinil skutková zjištění zásadně významná pro meritorní rozhodnutí) a změnil rozsudek soudu prvního stupně v důsledku věcného posouzení žaloby.
Jestliže tedy v posuzované věci soud prvního stupně své rozhodnutí primárně založil na právním závěru spočívajícím v nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na předmětné věcněprávní deklaraci právního vztahu zůstavitelky k předmětným nemovitostem, nemohl odvolací soud v této situaci věcně přezkoumat skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se okolností doručení odstoupení od kupní smlouvy, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, jenž zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení ohledně absence naléhavého právního zájmu žalobce na předmětném určení vlastnictví nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Pokud odvolací soud přesto takto v odvolacím řízení postupoval a změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně, aniž měl k tomu účelu vytvořen dostatečný skutkový základ, resp. aniž by na podkladě dokazování v odvolacím řízení si i v tomto (pro rozhodnutí zásadně významném) směru sám učinil příslušná skutková zjištění, lze pak konstatovat, že odvolací řízení je tím zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. přihlédl, i když žalovaným nebyla v dovolání uplatněna.
Rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej - aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami žalovaného v dovolání - zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu