ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.714.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 714/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně UNIM, spol. s r.o. , se sídlem Všestudy 18, 277 46 Veltrusy, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti žalovaným 1) S. N. , zastoupenému Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 54, a 2) Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o určení vlastnictví k nemovitostem, o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 258/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č.j. 22 Co 313/2008-106, takto:
Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č.j. 22 Co 313/2008-106, pokud jím byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. února 2008, č.j. 11 C 258/2006-76, o zamítnutí žalob o určení neplatnosti smluv o zřízení zástavního práva a předkupního práva k předmětným pozemkům, se odmítá ; jinak se rozsudek Krajského soudu v Praze zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2008, č.j. 11 C 258/2006-76, výrokem I. zamítl žalobu o určení, že vlastníkem nemovitostí – „pozemku parc. č. 173/1 o výměře 39.684 m2, pozemku parc. č. 175/1 o výměře 6.838 m2 vedených ve zjednodušené evidenci, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník na LV č. 121 pro katastrální území V. u V. (dále též „předmětné nemovitosti“), je Česká republika a jsou ve správě druhého žalovaného.“ Výrokem II. dále soudu prvního stupně zamítl žalobu o určení, že „smlouva, kterou má být zřízeno zástavní právo“ k předmětným nemovitostem „ve prospěch druhého žalovaného jako zástavního věřitele a k tíži prvého žalovaného jako zástavního dlužníka (,) je absolutně neplatná.“ Výrokem III. uvedený soud také zamítl žalobu o určení, že „smlouva, kterou má být zřízeno předkupní právo“ k předmětným nemovitostem „ve prospěch druhého žalovaného jako oprávněného a k tíži prvého žalovaného jako povinného, je absolutně neplatná.“ Výroky ad IV. a V. pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku. Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na podaných určovacích žalobách. Zdůraznil, že rozhodnutí soudu o určení neplatnosti kupní smlouvy, potažmo určení neplatnosti zástavní smlouvy či smlouvy o zřízení předkupního práva ohledně nemovitostí, nemůže být samo o sobě podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí. Rozsudek soudu, jímž by bylo určeno, že smlouva o převodu nemovitostí, resp. smlouva o zástavním právu či o předkupním právu je neplatná, nemůže sloužit jako podklad pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům včetně určení správce těchto nemovitostí, když v případě vyhovujícího rozhodnutí by se na postavení žalobkyně ničeho nezměnilo.
K odvolání žalobkyně krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud jde o žalobu, kterou se žalobkyně domáhá určení neplatnosti smluv o zřízení zástavního práva a zřízení předkupního práva pro žalovaného 2), rozhodl soudu prvního stupně správně, neboť žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na těchto určovacích žalobách. Odvolací soud zjistil „z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 18.2. 2008, na LV č. 121“ , že jak zákonné zástavní právo České republiky k zajištění dosud nezaplacené kupní ceny zemědělského pozemku nebo její části, které vzniká státu převodem pozemku, tak zákonné předkupní právo k tomuto pozemku bylo již jako omezení vlastnického práva „v části C tohoto LV zapsáno.“ Případné „kladné“ rozhodnutí soudu v posuzované věci by tak nic nezměnilo na postavení žalobkyně a nemohlo by být podkladem pro zápis v katastru nemovitostí. Žalobkyně by zde musela uplatnit své právo na určení neexistence uvedeného omezení vlastnického práva na předmětných pozemcích, což neučinila. Z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se dále podává, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Současně se pak odvolací soud ohledně tohoto žalobního požadavku zabýval meritem věci, když vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že „nedošlo při převodu předmětných pozemků, které byly ve vlastnictví státu, na žalovaného 1) k porušení zákona, a to č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ani horního zákona.“ Z těchto důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání žalobkyně (dále již „dovolatelka“), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že „napadená rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a jeho ustáleným výkladem“ , tedy při uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka s odkazem na §20 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, „poukazuje na skutečnost, že skutkový stav je takový, že oba předmětné pozemky se každý z nich nalézá svoji částí jak v CHLÚ, tak v DP. V tomto ohledu nelze souhlasit s názorem soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že pokud jsou uvedené pozemky částečně součástí DP (,) je tato skutečnost rozhodná do té míry, že je třeba vztáhnout na ně režim, jako by se v DP nalézaly celé.“ Dovolatelka odkazuje na ustálené výkladové mechanismy a poté uzavírá, že „shora uvedenou normu §20 horního zákona je třeba vykládat sémanticky...“ , když „je klíčovým pojmem pojem pozemek.“ S odkazem na §119 obč. zák. a §2 písm. a) „katastrálního zákona“ se „tak domnívá, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti je třeba §20 horního zákona vykládat v situaci dvou rozdílných režimů ochrany realizace ložiska tak, že část pozemku, který spadá do DP (,) bude mít režim tohoto DP – tedy §20 odst. 1 horního zákona (včetně lhůty do 30.10. 2003), a část pozemku, který spadá CHLÚ (,) pak režim CHLÚ – tedy §20 odst. 2 horního zákona. K rozdělení takového pozemku (nyní již každý z /s/ odděleným režimem) bude muset sloužit geometrický plán. praxe druhé žalované je v tomto případě irelevantní.“ Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání dovolatelky písemně nevyjádřili.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z ustanovení části první, věty před středníkem, Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Vzhledem k tomu, že v této věci došlo k vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 9. září 2008, Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti tomuto rozsudku podle procesní úpravy účinné před přijetím zákona č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud poté jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Pokud jde o dovolání dovolatelky proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smluv o zřízení zástavního práva a předkupního práva k předmětným pozemkům, směřuje dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž ovšem dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., když otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, rozsudek Nejvyššího soudu z dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001). Dovolání, v němž dovolatelka ostatně ani otázku zásadního právního významu nijak neprecizuje, bylo proto v uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Jak již shora bylo uvedeno, dovolatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek i v jeho výroku ad I., tedy ve věci žaloby o určení vlastnictví a správy předmětných pozemků. Dovolatelka v tomto směru dovozuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Závěr o přípustnosti dovolání nelze ovšem vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o. s. ř., neboť tato skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzujícího nebo měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, zda a jak oba soudy posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle těchto závěrů odlišná, jde o měnící rozsudek odvolacího soudu. Z tohoto pohledu nejde v daném případě ve výroku o věci samé odvolacího soudu o potvrzující rozsudku, nýbrž o rozsudek měnící, neboť zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, odvolací soud naopak dospěl k odlišnému závěru a žalobu přezkoumal po věcné stránce, neshledal ji důvodnou a z tohoto důvodu napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil. Lze tedy konstatovat, že v uvedeném rozsahu dovolání dovolatelky směřuje proti obsahově měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), bez ohledu na to, že rozsudečný výrok byl formulován jako potvrzující.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo opakovaně judikováno, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, in www.nsoud.cz , a další, na judikovaný právní názor obsahově navazující, rozhodnutí dovolacího soudu, viz týž odkazovaný internetový zdroj). Uvedený závěr je ovšem uplatnitelný také v procesní situaci, kdy soud prvního stupně žalobu zamítne pro absenci naléhavého právního zájmu, zatímco odvolací soud, aniž by - pro již shora vyložené důvody - mohl (zčásti) převzít skutková zjištění, jež soud prvního stupně v řízení sice učinil, ale na nich své rozhodnutí nezaložil (právě proto, že nakonec dospěl k závěru, že žalobci v daném případě nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není), v uvedeném směru neprovedl dokazování (aby si sám učinil skutková zjištění zásadně významná pro meritorní rozhodnutí) a změnil rozsudek soudu prvního stupně v důsledku věcného posouzení žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008, in www.nsoud.cz ).
Jestliže tedy v posuzované věci soud prvního stupně své rozhodnutí založil na právním závěru spočívajícím v nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatelky na určení vlastnictví s právy předmětných pozemků, nemohl odvolací soud v této situaci zjevný nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění případně nahradit ani vlastním doplněním dokazováním podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že skutková zjištění – jako se tomu stalo v této věci – převzal z rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud přesto takto v odvolacím řízení postupoval a v uvedeném rozsahu změnil právní posouzení věci, byť z formálního hlediska rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž bylo nutno z úřední povinnosti přihlédnout, i když v dovolání nebyla uplatněna (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve shora vytýkaném směru správný, Nejvyšší soud jej – aniž se mohl zabývat dovolacími námitkami – zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d ost. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu