ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.725.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 725/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně J. E. , zastoupené Mgr. Jaroslavou Dospělovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalované Prague Polyedr, a.s. , se sídlem v Borohrádku, Nádražní 35, zastoupené Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Kozinova 2, o zaplacení částky 429.111,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 119/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. října 2008, č.j. 24 Co 183/2008-278, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2007, č.j. 7 C 119/2004-223, výrokem I. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 387.561,64 Kč s 2% úrokem z prodlení od 22. dubna 2004 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu v části, pokud se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 41.549,44 Kč s 2% úrokem z prodlení od 22. dubna 2004 do zaplacení, výrokem III. řízení o zaplacení specifikovaného příslušenství z uvedených částek od stanovených období zastavil, a navazujícími výroky IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalobkyně zaplatit stanovený doplatek na soudním poplatku.
K odvolání obou účastnic Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II., v části o zamítnutí žaloby v rozsahu 25.773,44 Kč s 2% úrokem z prodlení za dobu od 22. dubna 2004 do zaplacení, potvrdil, výrokem II. ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni další částku 15.776,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky za dobu do 22. dubna 2004 do zaplacení, a navazujícími výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a mezi účastníky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá, že „v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka určení výše bezdůvodného obohacení za užívání staveb žalobkyně, přičemž odvolací soud konstatoval, že tuto je třeba poměřovat s hladinou tzv. obvyklého nájemného, které lze získat pronájmem srovnatelných nemovitostí v dané době. Za srovnatelné však považoval nemovitosti bezvadné, ačkoli nemovitosti, jež byly předmětem tohoto řízení, byly postiženy zásadní právní vadou, když k těmto nebyl po právní stránce zajištěn přístup. Tímto problémem se odvolací soud v podstatě nezabýval, pouze konstatoval, že jde o námitku nedůvodnou.“ V další části svého dovolání dovolatelka tuto námitku rozvádí a navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) „zrušil rozhodnutí soudu odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.“
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §234c odst. 2 tím není dotčeno.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl zčásti rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci, jak již shora bylo uvedeno, potvrzen, zčásti změněn, a kterým bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Dovolání směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a dále v části jeho výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba do částky 25.773,44 Kč s 2% úrokem z prodlení od 22. dubna 2004 do zaplacení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel také odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právnímu posouzení věci. Z hlediska rozhodování odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení dovolatelky se tak právně relevantním stalo i dílčí skutkové zjištění soudu prvního stupně, který měl „za prokázané, že žalovaná tyto objekty v rozhodném období...užívala.“ Nelze tedy konstatovat, že by v tomto směru odvolací soud napadeným výrokem rozsudku řešil otázku bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, in www.nsoud.cz ). Z toho je zřejmé, že dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je nepřípustné a Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože v posuzovaném případě rozhodnutím odvolacího soudu došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva, je třeba přípustnost dovolání proti jeho výrokům měnícím a potvrzujícím posuzovat samostatně.
Směřuje-li dovolání dovolatelky - mimo jiné – proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve zbývajícím rozsahu změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že dovolatelka je povinna zaplatit žalobkyni další částku 15.776,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 22. dubna 2004 do zaplacení, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena, neboť tímto výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolatelka konečně dovoláním napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v jeho nákladových výrocích III. až V. Uvedené rozhodnutí má ovšem vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku není založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Je tedy zřejmé, že proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, zákon dovolání nepřipouští (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Proto bylo v této části dovolání dovolatelky rovněž podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, když z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyni v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu