ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.73.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 73/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti žalovaným 1) H. K. , 2) R. K. , 3) D. K. , a 4) L. K. , zastoupeným Mgr. Vladimírem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bartolomějská 11, o určení neplatnosti darovací smlouvy, o určení vlastnictví a o určení, že věc náleží do dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 237/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2008, č.j. 51 Co 497, 498/2007-234, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2008, č.j. 51 Co 497, 498/2007-234, se v meritorním výroku I., pokud jím byl změněn částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. května 2007, č.j. 13 C 237/2001-168, a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 25. června 2007, č.j. 13 C 237/2001-183, tak, že se zamítají žaloby, „aby bylo určeno, že darovací smlouva o převodu spoluvlastnického podílu ideálních 4/6 k nemovitostem pozemkům parc. č. 189, zastavěná plocha a parc. č. 190 zahrada a domu č.p. 154 stojící na pozemku parc. č. 189, vše v k.ú. H. M., ze dne 15.9. 1999 uzavřená mezi J. K., a K. K., je neplatná“ , a dále „aby bylo určeno, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideálních 4/6 na pozemku parc. č. 189 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 190 zahrada a na domu č.p. 154 stojícím na pozemku parc. č. 189, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P., pracoviště P., zapsané na LV č. 217 pro k.ú. M., byl ke dni 15.8. 2001 zemřelý J. K.,“ , jakož i v akcesorických výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací zpět Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
Úvodem tohoto rozsudku Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 4. května 2007, č.j. 13 C 237/2001-168, určil, že „darovací smlouva o převodu spoluvlastnického podílu ideálních 4/6 k nemovitostem pozemkům parc. č. 189, zastavěná plocha a parc. č. 190, zahrada a domu č.p. 154 stojící na pozemku parc. č. 189, vše v katastrálním území H. M., ze dne 15.09. 1999, uzavřená mezi J. K., a K. K., je neplatná.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Posléze soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. června 2007, č.j. 13 C 237/2001-168, určil, že vlastníkem spoluvlastnického podílu v rozsahu ideálních 4/6 pozemků [specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku (dále též „předmětné nemovitosti“)] byl ke dni 15. srpna 2001 „zemřelý J. K., “, a dále určil, že „spoluvlastnický podíl náleží do dědického řízení po zemřelém J. K.,.“ Soud prvního stupně též rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. května 2008, č.j. 51 Co 497, 498/2007-234, zmíněné rozsudky soudu prvního stupně změnil tak, že uvedené (tři) žaloby (o určení neplatnosti darovací smlouvy, o určení, že vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu v uvedeném rozsahu k předmětným nemovitostem byl ke dni 15. srpna 2001 zemřelý „J. K.,“ , a o určení, že dotčený spoluvlastnický podíl náleží do dědického řízení po posledně jmenovaném), zamítl. Odvolací soud tak rozhodl poté, co zopakoval dokazování výslechem znalce Ing. P. K. a spisem Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního „č.j. 5925/2000-21.“ Ač odvolací soud ve svém měnícím rozsudku zamítal shora citované (tři) určovací žaloby, text odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku obsahuje závěr, že „po zhodnocení provedených důkazů odvolací soud uzavírá, že žalobce, který zpochybňoval údaj v ověřovací doložce, neprokázal opak. Za této situace odvolací soud napadený rozsudek podle §220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil tak, že žalobu zamítl.“ Z rozsudku nelze již zjistit, zda skutková zjištění, jež odvolací soud činil na podkladě doplněného dokazování ve vztahu k vyřešení (předběžné) otázky platnosti darovací smlouvy, byly podkladem pro věcné posouzení všech tří určovacích žalob, neboť v tomto rozsudku se odvolací soud otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na podání té které žaloby nezabývá.
Proti tomuto rozsudku (do jeho meritorního výroku ad I.) odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a uplatňuje v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. b) cit. par. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a podle §241a odst. 3 (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí proti závěrům odvolacího soudu, jež se týkají platnosti předmětné darovací smlouvy, nic ovšem nenamítá proti té části rozsudečného výroku, kterou odvolací soud zamítl také žalobu o určení, že předmětný „spoluvlastnický podíl náleží do dědického řízení po zemřelém J. K.,.“
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí dovolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených.
Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. samo o sobě nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat (srov. §242 odst. 3, věta první o.s.ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. §241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení §104 o.s.ř. soudem řádně vyzván k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení (§241b odst. 3, část druhé věty před středníkem o.s.ř.). Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto (§241b odst. 3, část druhé věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde o vadu podání, kterou může odvolatel odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nemůže přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§243c odst. 1, §43 odst. 1 o.s.ř.), se proto stává po uplynutí této lhůty bezpředmětnou. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítnout (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, in www.nsoud.cz ).
V daném případě dovolatel ve svém dovolání nijak nevymezuje okolnosti, jimiž napadá i tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba o určení, že předmětný spoluvlastnický podíl má být předmětem zmíněného dědického řízení. Poněvadž k takovému doplnění nedošlo ve shora uvedené dvouměsíční lhůtě ve smyslu §240 odst. 1 o.s.ř., když skutečnosti předvídané ve třetím odstavci téhož paragrafu na tuto věc nedopadají, byla Nejvyššímu soudu upřena možnost v uvedeném rozsahu přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než dovolání žalobce proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba o určení, že „spoluvlastnický podíl náleží do dědického řízení po zemřelém J. K.,“ se zamítá, podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o.s.ř. odmítnout.
Pokud jde o zbylý předmět dovolacího přezkumu, ten je vymezen dovoláním dovolatele brojícím proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloby o určení neplatnosti darovací smlouvy a o určení spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem byly zamítnuty. Dovolatel v obšírně koncipovaném dovolání též namítá (ve stručnosti shrnuto z dovolací argumentace), že odvolací řízení je zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud dovolací soud při rozhodování vycházel pouze ze skutkových zjištění učiněných na základě zopakování důkazů výslechem znalce Ing. P. K. a předmětným spisem Českého zeměměřičského a katastrálního úřadu. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud za zcela důvodnou a plně postačující k vydání tohoto kasačního usnesení.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Citované ustanovení je procesním projevem zásady, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám neopakoval. Nedodrží-li uvedený postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.
Má-li tedy dojít ke změně skutkového stavu jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí - v závislosti na povaze důkazů - odvolací soud rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
Nejvyšší soud (citováno z aktuální judikatury) v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 433/2010, judikoval, že pokud odvolací soud přejímá jen zčásti skutková zjištění, která učinil v řízení soud prvního stupně, a na nich ve spojitosti s nově provedenými důkazy v odvolacím řízení buduje jiný závěr o skutkovém stavu věci, než který v nalézacím řízení učinil soud prvního stupně, plyne z toho pro odvolací soud povinnost v odůvodnění jeho rozsudku též vyložit, z jakých (konkrétních a pochopitelných) důvodů ostatní skutková zjištění, resp. výsledky dokazování v řízení před soudem prvního stupně nebyly jím při rozhodování v odvolacím řízení zohledněny. Obzvláště v situaci, kdy soud prvního stupně svůj závěr o skutkovém stavu věci sice primárně odvíjel od vypracovaného znaleckého posudku, obsahujícího odborné posouzení skutečností, ale současně tak učinil ve spojitosti (v logicky vyloženém důkazním rámci) s dalšími důkazy, z nichž byly zjištěny další skutečnosti, které jej v souhrnu vedly k precizaci daného závěru o skutkovém stavu věci, jenž byl následně podroben právně kvalifikačnímu závěru, s nímž se ovšem odvolací soud neztotožnil.
Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, zaujal právní názor, že postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelce reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů.
Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud v odvolacím řízení z celé množiny v řízení před soudem prvního stupně provedených důkazů podle §213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval pouze dva důkazy, a to jednak výslechem znalce Ing. P. K. a shora cit. správním spisem, a na podkladě těchto důkazních prostředků učinil (oproti soudu prvního stupně) odlišná skutková zjištění. Kromě toho přes uvedený rozsah dokazování přesto hodnotil i (žalobcem v nalézacím řízení předložený) posudek PhDr. J. V. (srov. odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku na str. 7 in fine). Je tudíž zjevné, že odvolací soud neměl dostatečný skutkový základ pro právní posouzení věci, přičemž z dovoláním napadeného rozsudku není zřejmé, pro jaké (nosné) důvody odvolací soud privilegoval toliko zmíněné dva důkazní prostředky a proč ostatní, v řízení před soudem prvního stupně provedené důkazy, ponechal stranou.
Odvolací řízení je tedy zatíženo shora popsanou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolateli se tudíž podařilo osvědčit dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu – aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami dovolatele v dovolání – zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.). Na všechny tyto zbylé námitky, jež tímto dovolacím řízením nebyly konzumovány, a jejichž vyřešení je zásadně významné pro právní posouzení věci, bude muset odvolací soud ve svém novém rozhodnutí reagovat, resp. při rozhodování je zohlednit.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu