ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1033.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1033/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. Š. , zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 4, Budějovická 5, PSČ 140 21, IČ 63998530, zastoupené Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, o 540 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 195/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 13 Co 353/2008-328, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce Mgr. Luboše Havla.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalované zaplacení pojistného plnění z titulu cestovního pojištění sjednaného se žalovanou. Tvrdil, že v době trvání předmětných pojistných smluv utrpěl postupně tři úrazy, které zanechaly trvalé následky, přičemž žalovaná mu pojistné plnění nevyplatila.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 12 C 195/2005-279, uložil žalované zaplatit žalobci 380 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu částky 160 000 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a uložil žalované zaplatit náklady řízení České republice (bod IV. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 180 000 Kč s 2% úroky z této částky od 31. srpna 2003 do zaplacení a potvrdil ho ve zbytku vyhovujícího výroku ve věci samé (výrok I.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků (výrok II.) a uložil oběma účastníkům nahradit náklady řízení České republice (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však již zcela s jeho právními závěry týkajícími se oprávněnosti nároků žalobce z jednotlivých pojistných smluv.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky byly uzavřeny postupně tři pojistné smlouvy o cestovním pojištění (dne 20. června 2001 smlouva č. 8770468454, dne 29. října 2001 smlouva č. 8770477826 a dne 19. března 2002 smlouva č. 8770357728), jejichž předmětem bylo cestovní pojištění žalobce. Jejich součástí byly Všeobecné pojistné podmínky pro cestovní zdravotní připojištění při pobytu v cizině (dále též jen „VPP“) a Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění (dále též jen „VPPÚP“). Všechny smlouvy byly uzavřeny pro oblast Evropu a další ve smlouvách uvedené státy + Slovensko s tím, že pro tuto zemi byla sjednána výjimka z článku 2 odst. 6 VPP. Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že nebyla-li sjednána výjimka rovněž pro Českou republiku, k čemuž nedošlo, na tento stát se pojištění nevztahovalo. Součástí smlouvy bylo i úrazové pojištění a pojištění odpovědnosti za škodu. Bylo-li úrazové pojištění součástí smlouvy o cestovním pojištění, platila podle odvolacího soudu i pro ně výluka z pojištění pro Českou republiku, neboť i na něj se (i s odkazem na článek 2 bod a) Smluvních ujednání pro sdružené pojištění pro cesty a pobyt v zahraničí a tuzemsku typu CS 5 – dále též jen „Smluvní ujednání“) vztahovala územní platnost sjednaná ve smlouvě. Utrpěl-li proto žalobce první úraz dne 24. června 2001 při nastupování do vlaku v Havířově, nejde o pojistnou událost dle pojistné smlouvy uzavřené dne 20. června 2001 pro shora uvedenou výluku pojištění, a proto byla žaloba ohledně částky 180 000 Kč podána nedůvodně. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu ještě ohledně částky 180 000 Kč, a ve zbývajícím rozsahu ho jako věcně správný potvrdil, neboť nároky z dalších dvou úrazů, které žalobce utrpěl ve dnech 2. listopadu 2001 a 29. března 2002 na Slovensku, považuje ve shodě se soudem prvního stupně za oprávněné.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 o. s. ř. Konkrétního právního pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud nesprávnou aplikací VPP i na úrazové pojištění.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se sjednané úrazové pojištění nevztahovalo na úraz, který utrpěl v České republice (konkrétně v Havířově). Dovolatel, argumentuje zněním článku 20 VPPÚP, podle něhož není-li ve smlouvě ujednáno jinak, pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým dojde kdekoli na světě, a dále zněním čl. 2 písm. a) Smluvních ujednání, zastává názor opačný. Podle dovolatele nelze územní rozsah úrazového pojištění dovozovat z ujednání obsažených ve VPP, a to již z toho důvodu, že obě pojištění (úrazové a zdravotní), byť jsou obsažena v jedné pojistné smlouvě, sjednal u dvou různých pojišťoven – úrazové pojištění u žalované a zdravotní pojištění u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, jak vyplývá ze znění úvodního ustanovení VPP. To má podle dovolatele ten důsledek, že pro každé z obou uvedených pojištění platí pouze ta ujednání, která právě toto pojištění blíže upravují, tedy pro úrazové pojištění platí pouze VPPÚP a nikoliv i VPP. Nejsou-li dle VPPÚP a pojistné smlouvy z plnění vyloučeny úrazy, k nimž došlo na území České republiky, měl by mít dovolatel nárok i na pojistné plnění za úraz, který utrpěl v České republice.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku ve věci samé a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná oponuje názoru dovolatele, podle něhož nejsou z pojistného plnění vyloučeny úrazy, k nimž došlo na území České republiky. Poukazuje na to, že smluvní strany takovou územní platnost v pojistné smlouvě nesjednaly a že žalobce nepředložil žádný důkaz svědčící o opaku. Ve shodě s odvolacím soudem akcentuje, že VPP se vztahují vždy na celou pojistnou smlouvu, tedy i na sjednané úrazové pojištění. Stále však setrvává na již uplatněných námitkách týkajících se samotných úrazových dějů, nevěrohodnosti výpovědi žalobce a nesprávnosti závěrů znalců s tím, že by neměla být povinna poskytnout žalobci na základě předmětných pojistných smluv žádné pojistné plnění. Žalovaná navrhla odmítnout dovolání pro jeho bezdůvodnost.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalobci (pojištěnému) právo na pojistné plnění ze smlouvy o cestovním pojištění č. 8770468454 ze dne 20. června 2001 v souvislosti s jeho úrazem dne 24. června 2001 při nástupu do vlaku v Havířově nevzniklo, neboť sjednané úrazové pojištění se pro výluku z pojištění nevztahovalo na úrazy žalobce utrpěné na území České republiky.
Podle zjištění soudů byly součástí předmětné pojistné smlouvy mimo jiné též Všeobecné pojistné podmínky pro cestovní a zdravotní připojištění při pobytu v cizině a Všeobecné pojistné podmínky úrazového pojištění ve smyslu §788 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření pojistné smlouvy (dále též jen „obč. zák.“).
Podle §788 odst. 3 obč. zák. platilo, že v pojistné smlouvě se lze od pojistných podmínek odchýlit jen v případech v nich určených. V jiných případech se lze odchýlit jen pokud je to ku prospěchu pojištěného.
Ze smlouvy o cestovním pojištění č. 8770468454 uzavřené mezi účastníky dne 20. 6. 2001 na dobu od 23. 6. 2001 do 27. 6. 2001 se podává, že pro v ní uvedené druhy pojištění – úrazové pojištění a pojištění odpovědnosti za škodu – byla sjednána jako cílová země oblast E: Evropa + Tunis, Maroko, Turecko, Izrael a Kypr s tím, že pro Slovensko se uplatňuje výjimka z článku 2 odst. 6 VPP, podle něhož „pojištění se nevztahuje na pobyt ve Slovenské republice a v České republice a dále na pobyt v tom státě, jehož je pojištěný státním občanem, má-li současně na jeho území trvalý pobyt“.
Uvedené smluvní ujednání v samotné smlouvě o cestovním pojištění č. 8770468454 tak představuje úpravu, kterou se její účastníci přípustným způsobem, t. j. ku prospěchu pojištěného odchýlili ve smyslu §788 odst. 3 obč. zák. od VPP (konkrétně jejich článku 2 odst. 6), neboť rozšířili územní rozsah pojištění o Slovensko. To má ten důsledek, že v otázce územního rozsahu i u úrazového pojištění, které bylo součástí smlouvy o cestovním pojištění, nelze vycházet z článku 20 VPPÚP, jímž argumentuje dovolatel a podle něhož „není-li ve smlouvě ujednáno jinak, pojištění se vztahuje na pojistné události, ke kterým došlo kdekoli na světě“, neboť i od tohoto článku se strany pojistné smlouvy svým ujednáním o územním rozsahu pojištění přípustně odchýlily. Za této situace, kdy pro Českou republika platila výluka z pojištění, odvolací soud nijak nepochybil, dospěl-li k závěru, že v případě úrazu žalobce dne 24. června 2001 při nástupu do vlaku v Havířově, t. j. v České republice nešlo o pojistnou událost, která by byla kryta sjednaným úrazovým pojištěním, a proto žalobci nárok na požadované pojistné plnění nevznikl. Lze proto uzavřít, že odvolací soud se tvrzeného právního pochybení nedopustil a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v posuzované věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalované náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 18 950 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 3 850 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 15. června 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu