ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1183.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1183/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně DEBTINVEST LIMITED , se sídlem Porter Road 33, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 609191, zastoupené Mgr. Janem Buřilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, proti žalovaným 1) Ing. K. T ., zastoupenému Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Aši, Hlavní 57 a 2) J. S ., zastoupené JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, o zaplacení 121 730,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 113/2008, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 29 Co 471/2008-82, takto:
Rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 29 Co 471/2008-82, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou zaplacení žalované částky po žalovaném 1) jako dlužníkovi a po žalované 2) jako ručitelce z titulu nesplaceného úvěru, který poskytla žalovanému 1) její právní předchůdkyně.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 5 C 113/2008-60, uložil žalované 2) zaplatit žalobkyni částku 121 730,90 Kč se 17,5% úrokem z prodlení od 25. května 2003 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.), zamítl žalobu proti žalovanému 1) (výrok III.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 18. listopadu 1999 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně Česká spořitelna, a.s. žalovanému 1) úvěr ve výši 150 000 Kč, který se žalovaný 1) zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách včetně úroků, což však neučinil. Plnění této povinnosti zajistila žalovaná 2) prohlášením ručitelky z téhož data, přičemž dopisem ze dne 24. dubna 2003 právní předchůdkyně žalobkyně dluh ve výši 121 730,90 Kč pro neplacení splátek ke dni 7. února 2001 zesplatnila. Za situace, kdy žaloba byla podána dne 16. února 2007, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, která začala běžet dnem 7. února 2001, a žalovaný 1) se promlčení dovolal, soud prvního stupně žalobu vůči němu zamítl a vyhověl žalobě z titulu ručitelského závazku vůči žalované 2), která nárok věřitele ani přes upomínky neuspokojila, k jednání soudu se nedostavila a možnosti procesní obrany se tak vzdala.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 29 Co 471/2008-82, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku (první odstavec výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalovanou 2) a žalobkyní (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku odvolatelky, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, neboť řízení se konalo u soudu místně příslušného podle ustanovení §11 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), kdy místní příslušnost se řídila bydlištěm žalovaného 1).
Jako neoprávněnou posoudil i výhradu odvolatelky, že jí nebylo řádně doručeno předvolání k nařízenému jednání. Podle zjištění soudu doručoval soud prvního stupně žalované 2) předvolání k prvnímu jednání nařízenému na 6. května 2008 na adresu J. S., na níž byla žalovaná 2) podle údajů z centrální evidence obyvatel hlášena od 6. září 2004 k trvalému pobytu, přičemž žalovaná 2) si doručovanou písemnost na poště v úložní době nevyzvedla. Neodpovídá tedy skutečnosti tvrzení odvolatelky, že jí bylo předvolání doručováno na její dívčí příjmení T. Obstát nemůže podle odvolacího soudu ani odkaz odvolatelky na plnou moc, kterou udělila k přebírání zásilek své matce. Jde totiž o plnou moc, kterou udělila pod svým dívčím příjmením Tomášková a je na ní výslovně uvedeno, že opravňuje k přebírání zásilek s výjimkou zásilek určených do vlastních rukou výhradně adresáta. Odvolací soud, vycházeje z ustanovení §46 o. s. ř. (ve znění účinném do 30. června 2009), ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalované 2) bylo předvolání k jednání řádně doručeno, a to na základě tzv. fikce doručení dne 23. března 2008, když žalovaná 2) netvrdila a neprokazovala, že se v době doručování písemnosti v místě doručení nezdržovala. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalované 2), která se k jednání nedostavila, neomluvila se a o odročení jednání nepožádala.
Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí úplně a přesně, proto při přezkoumání odvolání žalované 2) vyšel z jím zjištěného skutkového stavu, důkazy neopakoval a ani nedoplňoval, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Námitkou promlčení, kterou žalovaná 2) vznesla za odvolacího řízení, se nezabýval se zdůvodněním, že jde o nové tvrzení. Tím, že se žalovaná 2) k jednání soudu prvního stupně nedostavila, nemohlo se jí podle odvolacího soudu dostat poučení podle §119a o. s. ř., které lze směřovat pouze vůči účastníkům přítomným u jednání. Odvolací soud, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, akcentoval, že nemá důvodu odchýlit se od této konstantní judikatury, podle níž odvolatel, který nebyl poučen podle §119a o. s. ř. z důvodu své neomluvené nepřítomnosti na jednání, nemůže v odvolacím řízení uplatňovat nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. Proto za situace, kdy vlastní nárok ani jeho výše nebyly mezi účastníky sporné, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná 2) dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítla, že řízení bylo postiženo závažnými vadami při aplikaci hmotného i procesního práva, které vedly k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky k pochybení při doručování předvolání k jednání soudu prvního stupně došlo. Poukazuje na to, že se v České republice dlouhodobě nezdržuje a že poštovní zásilky adresované na její původní příjmení T. i příjmení S. na místo jejího tehdejšího trvalého bydliště měly být doručovány na základě využití služeb České pošty její matce, kterou k tomuto úkonu zmocnila. Dovodil-li odvolací soud, že její matka předmětnou zásilku obsahující předvolání k jednání převzít nemohla, ponechal zcela stranou, že soud prvního stupně zaslal svůj rozsudek na adresu Moravská Třebová, Krátká 4, kde byla tato zásilka do vlastních rukou vydána její matce. Odvolací soud rovněž pominul její odvolací tvrzení, a to bez ohledu na doručovací adresy, že v současné době i v době doručování žila s manželem ve Spolkové republice Německo, takže nemohla být splněna podmínka, že se zdržuje na doručné adrese. Bez zajímavosti není podle dovolatelky ani to, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen jejímu obecnému zmocněnci M. K. obyčejnou listovní zásilkou vypravenou 30. ledna 2008, ačkoli soud vyznačil právní moc na toto rozhodnutí již před tímto datem.
I kdyby však byly posouzeny nedostatky soudů obou stupňů při doručování žalované 2) jako nepodstatné, nelze podle přesvědčení dovolatelky pominout zásadní vadu, jíž se odvolací soud dopustil, nezabýval-li se oprávněností jí vznesené námitky promlčení v odvolacím řízení se zdůvodněním, že jde o nové tvrzení. Tvrdí, že tento závěr odvolacího soudu je v rozporu se zákonem a obsáhlou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou v dovolání poukazuje a cituje z ní. S argumentací odvolacího soudu nesouhlasí, neboť její námitka promlčení nebyla spojena s uplatňováním nových skutečností a důkazů. S ohledem na akcesorickou povahu jejího ručitelského závazku lze totiž vše, co bylo soudem prvního stupně prokázáno vzhledem k žalovanému 1), který se před soudem prvního stupně promlčení nároku žalobkyně úspěšně dovolal, vztáhnout také na její závazek, a to včetně otázky promlčení či nepromlčení práv. Dovolatelka se tak domnívá, že jí vznesená námitka promlčení splňovala hmotněprávní i procesní podmínky, aby byla účinná a vyvolala zákonem předvídané následky.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila. Podle jejího názoru nemá napadené rozhodnutí zásadní právní význam, žalované 2) bylo předvolání k jednání řádně doručováno, přičemž žalovaná 2) své tvrzení o tom, že se od roku 2005 zdržuje mimo své trvalé bydliště, neprokázala a provedení dalších důkazů k této otázce, ač poučena soudem, nenavrhla. Jako správný a v souladu s platnou judikaturou označila i závěr odvolacího soudu k námitce promlčení vznesené žalovanou 2). K naplnění uplatněných dovolacích důvodů tedy nedošlo. Žalobkyně proto navrhla dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval dovolací soud v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky oprávněnosti námitky promlčení vznesené žalovanou 2) v odvolacím řízení.
Podle právního závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který, jakož i na ostatní dále uvedená rozhodnutí dovolatelka poukazuje), účastník řízení může vznést námitku promlčení kdykoli za řízení (až do jeho pravomocného skončení), s tím omezením, že v režimu tzv. neúplné apelace (o který jde i v této věci) se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů.
V rozsudku ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněném pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, že při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. Vysvětlil, že námitku promlčení vznesenou dlužníkem za uplatnění skutečností ve smyslu §119a, §205a a §211a o. s. ř. považovat nelze. I když se dlužník námitkou promlčení dovolává právní skutečnosti, totiž uplynutí promlčecí doby, neuplatňuje samotnou námitkou promlčení takové skutečnosti, které by byl povinen uvést v rámci své povinnosti tvrzení, nýbrž uplatňuje pouze své právo dovolat se promlčení. Právo dlužníka vznést námitku promlčení žádný hmotněprávní ani procesní předpis nekoncentruje do určitého stadia řízení, přičemž z povahy námitky promlčení, dané hmotněprávní úpravou (§100 odst. 1 občanského zákoníku, §388 odst. 1 obchodního zákoníku), plyne, že ji lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do právní moci rozhodnutí o věci, tedy i v rámci odvolacího řízení.
Obdobně například v rozsudku ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněném pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo judikováno, že k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně.
Z uvedených právních závěrů, od nichž dovolací soud nemá důvod odchýlit se ani v posuzované věci, vyplývá, že odvolací soud byl povinen se námitkou promlčení (bez ohledu na její důvodnost či nedůvodnost) vznesenou žalovanou 2) v průběhu odvolacího řízení zabývat za situace, že nebyla spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. To však, jak je zcela zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, neučinil, a to s poukazem na to, že jde o nové tvrzení. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1533/2001, uveřejněné pod číslem 62/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, hodnotí dovolací soud jako nepřípadný, neboť se závěru odvolacího soudu o neprojednání námitky promlčení nijak netýká. Za této situace dovolací soud uzavřel, že odvolací soud postupoval v otázce promlčení nároku vznesené žalovanou 2) v rozporu s ustanoveními §205a a §211a o. s. ř., a proto byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §242a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn důvodně.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud zjistil, že odvolací soud řízení vadou zatížil.
Dovolatelka spatřuje vadu řízení v tom, že k jednání konanému dne 6. května 2008 před soudem prvního stupně nebyla řádně předvolána, neboť se na adrese uvedené v obsílce na toto jednání nezdržovala.
Při posuzování otázky, zda bylo předvolání k jednání nařízenému soudem prvního stupně na 6. května 2008 žalované 2) řádně doručeno (resp. zda nastala fikce doručení), vyšel dovolací soud z tehdy platné právní úpravy doručování fyzickým osobám obsažené v ustanovení §46 o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009 (t. j. z o. s. ř. před jeho novelizací provedenou s účinností od 1. července 2009 zákonem č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §46 odst. 6 o. s. ř. byla-li písemnost doručována na adrese, která je vedena podle zvláštního právního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby, nebo na adrese, kterou fyzická osoba sdělila soudu a požádala o doručování na ni (odstavec 1), anebo na adrese, kterou fyzická osoba jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.
V poznámce pod čarou je pod číslem 58c) jako zvláštní právní předpis, na který je v uvedeném ustanovení odkazováno, uveden zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, a dále §77 a následující zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud založil svůj závěr o řádném předvolání žalované 2) na jednání též na tom, že netvrdila a neprokazovala, že se v místě doručení v době doručování nezdržovala. To je však v rozporu se skutečností, neboť v odvolání žalované 2) proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 64 spisu) ze dne 30. června 2008, je rovněž uvedeno, že „mimo jiné žalovaná se od prosince 2005 zdržuje ve Frankfurtu v SRN spolu s manželem, kde také pracuje“.
Pokud žalovaná 2) své tvrzení o tom, že se od prosince 2005 zdržuje ve Frankfurtu ve Spolkové republice Německo spolu s manželem, kde také pracuje, sama ze své iniciativy nijak nedoložila a ani nenavrhla žádný důkaz k jeho prokázání, odvolací soud pochybil, jestliže ji ve smyslu §5 a §118a o. s. ř. o tomto jejím důkazním břemenu a následcích případné nečinnosti v tomto směru nepoučil a nedal jí možnost prokázat, že se v rozhodné době (v době doručování předvolání k jednání) v místě doručování nezdržovala. Neučinil-li, nemůže obstát ve shodě se soudem prvního stupně jím zastávaný názor, že žalované 2) bylo předvolání k nařízenému jednání na 6. května 2008 řádně doručeno uložením dne 23. března 2008 a že z tohoto důvodu soud prvního stupně nepochybil, projednal-li a rozhodl věc podle §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalované 2). Odvolací soud tak uvedeným nesprávným postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud k ní ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl. Lze proto uzavřít, že i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl v posuzované věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech odvolacího řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu