ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1264.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1264/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce V. K ., zastoupeného Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského 50, PSČ 612 00, proti žalované N.Š ., zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 3, PSČ 616 00, o zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 124/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 384/2008-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti druhému výroku v záhlaví označeného rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2005, č. j. 1 Cm 124/2003-101, ve výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 160.000,- Kč s 20% úrokem od 1. července 1996 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila, nýbrž svými námitkami zpochybňuje pouze skutkový základ věci, z něhož odvolací soud vyšel při svém právním posouzení. Patrně však přehlédla, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který lze tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen je-li přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde již proto, že dovolatelka žádnou takovou otázku nevymezila. Lze nadto dodat, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětem smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené mezi účastníky bylo i ujednání o vrácení půjčky ve výši 227.000,- Kč poskytnuté žalobcem společnosti ŠIK s.r.o., a žalovaná jejím uzavřením v souladu s ustanovením §531 odst. 2 občanského zákoníku převzala dluh uvedené společnosti a stala se tak dlužnicí vedle původního dlužníka, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu s hmotným právem. K témuž závěru ostatně dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. června 2008, č. j. 32 Cdo 1989/2007-143 (ve znění usnesení ze dne 6. srpna 2008, č. j. 32 Cdo 1989/2007-148), jímž zrušil první ve věci vydaný rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 405/2005-127, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti třetímu a čtvrtému výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu