ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1329.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1329/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. F. a.s. , zastoupené JUDr. K. M., advokátkou , proti žalovaným 1) J. M ., a 2) Ing. L. S ., zastoupenému Mgr. Z. M., advokátem, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 222/2007, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. srpna 2008, č. j. 57 Co 144/2008-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 060 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně JUDr. K. M.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného 2) proti usnesení ze dne 5. srpna 2008, č. j. 57 Co 144/2008-53, v rozsahu, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. září 2007, č. j. 12 C 222/2007-33, v prvním odstavci výroku o zamítnutí návrhu žalovaného 2) na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 1/99, není přípustné.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud posoudil návrh žalovaného 2) na obnovu řízení ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, jak výslovně zmínil v důvodech usnesení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1, §238a a §239 o. s. ř.
Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není v posuzované věci dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b) až f) citovaného ustanovení [a tedy ani pod písmeno d), jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu].
Podle ustanovení §239 o. s. ř. není dovolání přípustné již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení podle §234 o. s. ř., a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/1998, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997, pod číslem 88, případně usnesení téhož soudu ze dne 22. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 381/99, či usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 20 Cdo 2404/98).
Protože vady řízení (tzv. zmatečnosti), s nimiž ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, lze uzavřít, že dovolání podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu není přípustné. Nejvyšší soud je proto – bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – aniž se mohl zabývat věcnými námitkami dovolatele, odmítl [§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nepřesné poučení odvolacího soudu, uvedl-li, že dovolání proti prvnímu odstavci výroku jeho usnesení není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Toto nesprávné poučení odvolacího soudu mělo (ve shodě s ustanovením §240 odst. 3 o. s. ř.) jen ten následek, že dovolateli uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (shodně srov. též například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. Žalovaný 2), který zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen uhradit ostatním účastníkům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2 250 Kč podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 510 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu