ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.1923.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 1923/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SINGER s.r.o. , se sídlem v Jesenici u Rakovníka, Oráčovská 9, PSČ 270 33, IČ 26767759, zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci , se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, IČ 00016918, zastoupenému JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 152, o zaplacení 436 174,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 224/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2008, č. j. 6 Cmo 406/2008-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně JUDr. Vlasty Pavlíčkové.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku označenému v záhlaví, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2008, č. j. 26 Cm 224/2005-187, v zamítavém výroku ve věci samé o zaplacení částky 436 174,38 Kč s příslušenstvím, ve výroku ukládajícím povinnost žalobkyni vydat žalovanému blíže označený traktor-nakladač, jakož i ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice náklady znalečného (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu lze dovodit, že jím dovolatelka brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka totiž žádnou otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil, nevymezila a své námitky soustředila především do hodnocení důkazů o počtu převzatých zvířat od žalovaného, resp. jeho právního předchůdce. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným ani dovolatelkou zpochybňovaný právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně neprokázala existenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na její úkor, neboť důkazní povinnost (důkazní břemeno) žalobkyně odvolací soud v rozsudku správně vysvětlil a aplikoval v souladu s konstantní judikaturou (srov. právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Za situace, kdy Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by odvolací soud řešil otázku vzniku a platnosti smlouvy ze dne 30. června 2003 o nájmu hmotného investičního majetku a hospodářských zvířat v rozporu s hmotným právem a ani že by tato otázka byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna uhradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. dubna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu