ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.2407.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2407/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, IČ 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Na Kaplance 491/8, proti žalovaným 1) H. K. a 2) J. H. oběma zastoupeným JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Severovýchodní II/12, o 28 824 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 136/2007, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2009, č. j. 17 Co 558/2008-147, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. září 2008, č. j. 3 C 136/2007-116, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2009, č. j. 17 Co 558/2008-147, se odmítá.
III. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 023 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce Mgr. Jiřího Gregůrka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 9. září 2008, č. j. 3 C 136/2007-116, uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni 28 824 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu vůči žalovanému 2) (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem (body III. a IV. výroku).
K odvolání žalobkyně a žalované 1) Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech I. a III. výroku a změnil ho v dalším dotčeném bodu IV. výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky navzájem (výroky II. a III.).
Ve výroku označené rozsudky soudů obou stupňů výslovně v celém rozsahu napadla žalovaná 1) dovoláním s tím, že jeho přípustnost opřela o zásadní právní význam napadených rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dovolatelka snesla ze svého pohledu argumenty na podporu uváděných tvrzení a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání žalované 1) pro nepřípustnost.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované 1) proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. září 2008, č. j. 3 C 136/2007-116, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované 1) však není přípustné ani proti ve výroku označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. I když dovolatelka uvedla, že napadá rozsudky soudů obou stupňů v plném rozsahu, lze z obsahu dovolání dovodit, že jím brojí ve skutečnosti v případě rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, právní úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. O tento případ však v posuzované věci nešlo (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je ve druhém případě [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, dojde-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že napadený rozsudek má v potvrzujícím výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K takovému posouzení však dovolací soud nedospěl.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné. Zpochybňovala-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu, patrně přehlédla, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tuto její výhradu z hlediska jejího obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.).
Dovolatelka však nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu ani prostřednictvím uplatněného důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., poukazovala-li na vady, jimiž bylo dle jejího názoru řízení zatíženo. Navíc při jejich uplatnění vychází z mylného přesvědčení, že není splněna podmínka řízení, pokud „žalobní nárok je postaven na nezjištěném skutkovém základě“ a dále domnívá-li se, že soud je povinen provést všechny navržené důkazy. Konečně za bezpředmětné pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí je třeba považovat výtky dovolatelky týkající se správního řízení o přestupku, z něhož byli obviněni oba žalovaní.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Vzhledem k tomu, že dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované 1) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná 1), jejíž dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto (a řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno), nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3 052,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 670,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu