ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.2779.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2779/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Kateřinská 522/21, PSČ 120 00, proti žalovanému Ing. Z. K ., zastoupenému JUDr. Bohdanou Žákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí 11, PSČ 787 01, o zaplacení částky 10,661.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 19/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2009, č. j. 14 Cmo 32/2009-58, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému (v pořadí druhému) rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2008, č. j. 7 Cm 19/2008-25, ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 10,661.100,- Kč s 9% úrokem z prodlení z částky 6,501.000,- Kč od 1. září 2003 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [ve znění účinném do 31. prosince 2000, nyní podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], jak dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 20, ročník 1998, pod č. 147. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky platnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené podle zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, mezi Fondem národního majetku České republiky a žalovaným dne 28. června 1993, č. 284/93-II (dále rovněž jen „smlouva“). Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud v této věci již v rozsudku ze dne 11. června 2008, č. j. 32 Cdo 1154/2007-231, jímž zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. října 2006, č. j. 7 Cmo 570/2005-199, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. dubna 2005, č. j. 7 Cm 43/97-137, a rovněž uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vyslovil závazný právní názor, že požadavek určitosti smlouvy není naplněn, je-li v ní převáděný nemovitý majetek vymezen odkazem na přílohu 1., která ke smlouvě připojena nebyla (a nebyla ani předložena v řízení), bez ohledu na to, že privatizovaný majetek byl specifikován ve schváleném privatizačním projektu č. 2624, který byl podkladem pro uzavření smlouvy, a žalovaný jako vítěz veřejné soutěže byl seznámen s jeho rozsahem a obsahem. Vázány jeho právním názorem (§243c a §226 odst. 1 o. s. ř.) soudy nižších stupňů ve shodě s ním při nezměněném skutkovém stavu rozhodly. Napadené rozhodnutí tak neřeší otázku zásadního právního významu, protože ta již byla dovolacím soudem závazně vyřešena (k tomu srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 202/2003).
Pokud dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž napadené rozhodnutí vychází, tvrdíc, že onou přílohou 1., na níž smlouva odkazuje, měl být svazek listin k ní připojený a spolu s ní soudu předložený, patrně přehlédla, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který lze tyto výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen je-li přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde. Dospěl-li totiž odvolací soud ve shodě s právním názorem Nejvyššího soudu na základě skutkového zjištění, že smlouva neobsahuje přílohu 1., na níž odkazuje, k závěru o její neplatnosti pro neurčitost, nelze mu vytknout, že by tuto otázku řešil v rozporu s ustanovením §37 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti výroku napadeného rozsudku, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu