ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.2980.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2980/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PROFIMED s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Ječná 2, PSČ 120 00, IČ 25158694 , zastoupené Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 22, proti žalované GEBRÜDER WEISS spol. s r.o. , se sídlem v Rudné, K Vypichu 986, PSČ 252 19, IČ 44795092 , zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o 536 698 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 28/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č. j. 12 Cmo 342/2008-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. Borise Vacy.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2008, č. j. 59 Cm 28/2007-46, v zamítavém výroku ve věci samé, změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť neshledal, že by odvolací soud řešil dovolatelkou předestřenou otázku uzavření (vzniku) zasílatelské smlouvy v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou soudů. Pro posouzení, zda mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy, jsou rozhodné právní úkony (návrh smlouvy a přijetí návrhu), s nimiž zákon vznik smlouvy spojuje, nikoli to, jak se následně účastníci chovali a zda smlouvu považovali či nepovažovali za uzavřenou, jak se mylně domnívá dovolatelka. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemohla založit ani otázka dovolatelkou tvrzeného porušení prevenční povinnosti dle §415 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť na jejím řešení – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. K námitce dovolatelky, že i v případě neprokázání uzavření zasílatelské smlouvy je zcela na místě odpovědnost žalované vůči ní za škodu podle cit. právní normy, lze uvést, že povinnost k plnění, která může vzniknout jen ze smlouvy, nelze v případě neexistence smlouvy dovozovat z obecné prevenční povinnosti dle §415 obč. zák.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání nemohla založit ani výtka dovolatelky, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neprovedl-li k posouzení otázky vzniku zasílatelské smlouvy navržený důkaz e-mailovou korespondencí. Dovolatelka totiž prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žádnou otázku zásadního právního významu, na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí založeno, nevymezila a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Vzhledem k tomu, že dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu