ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3567.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3567/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Pražské plynárenské, a.s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Národní 37, PSČ 110 00, IČ 60193492 , zastoupené JUDr. Petrem Santarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 32, proti žalovanému O. Š. , zastoupenému JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 21, o 74 361 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 153/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2009, č. j. 53 Co 495/2008-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 757 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. Petra Santara.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení zaplacení žalované částky z titulu neuhrazené ceny za dodávku plynu.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem pro zmeškání ze dne 25. února 2008, č. j. 11 C 153/2007-23, zastavil řízení na základě zpětvzetí žaloby v rozsahu 11 491,50 Kč s 2% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 28. 4. 2007 do zaplacení (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 62 869,50 Kč s 2% úrokem z prodlení p. a. z částky 74 361 Kč za dobu od 11. května 2004 do 27. dubna 2007 a z částky 62 869,50 Kč za dobu od 28. dubna 2007 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem na základě částečného zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 35 494 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 27 375 Kč a o příslušenství pohledávky ve výši 2 % p. a. z částky 74 361 Kč od 11. května 2004 do 27. dubna 2007 a ve výši 2 % p. a. z částky 62 869 Kč od 28. dubna 2007 do 27. dubna 2008. Rovněž ho změnil ohledně příslušenství pohledávky od 28. dubna 2008 tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 2 % p. a. z částky 27 375 Kč od 28. dubna 2008 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly v posuzované věci naplněny. Ve vztahu k charakteru uplatněného nároku označil žalobní tvrzení za zcela dostačující a úplná, přičemž vznášení námitek ze strany žalovaného již před prvním nařízeným jednáním ve věci proti uvedeným skutkovým tvrzením na podporu vlastní skutkové verze případu nepovažuje za okolnost, která by bránila (při splnění ostatních zákonných předpokladů) vydání rozsudku pro zmeškání. Odvolací soud akcentoval koncepci kontumačního rozsudku, která činí za splnění dalších zákonných předpokladů žalobní tvrzení nespornými.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle dovolatele má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, jelikož odvolací soud řešil právní otázku rozdílně od dovolacího soudu a v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel namítá, že skutková tvrzení, na nichž žalobkyně v žalobě včetně jejího doplnění založila svou pohledávku za žalovaným, nebyla dostačující, a proto nebylo možné rozsudek pro zmeškání vydat. Dále uvádí, že ve včasném vyjádření k žalobě pohledávku neuznal, poukázal na neprovádění odečtů odběru plynu ve stanovených termínech a vznesl námitku promlčení žalobního nároku, neboť fakturami vystavenými v roce 2004 je žalobkyní vyúčtováván odběr plynu za období již od roku 1999. Podle dovolatele se odvolací soud s jeho námitkou promlčení řádně nevypořádal, čímž porušil ustanovení §100 odst. 1 a §101 občanského zákoníku. Rozhodl-li soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání, postupoval dle jeho názoru v rozporu s §153b odst. 3 o. s. ř., neboť uplatněním námitky promlčení došlo ve smyslu této právní normy ke vzniku právního poměru mezi účastníky.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně zcela odkazuje na svá předchozí vyjádření ve věci a opakovaně upozorňuje, že pravidelný odečet plynu nebylo možné provádět v důsledku nečinnosti žalovaného, který jí v rozporu s uzavřenou smlouvou neumožnil přístup k plynoměru. Uvádí, že postupovala ve vztahu k žalovanému (včetně vystavení faktur) v souladu se smlouvou, a navrhuje, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným prvním výrokem napadeného rozsudku v části, ve které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 35 494 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (první věta výroku I.), nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadl-li tudíž dovolatel dovoláním i tuto část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalovaného však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu.
V situaci, kdy dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), by v obecné rovině přicházela v úvahu proti zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, která má charakter potvrzujícího výroku i pokud jde o poslední (třetí) větu tohoto výroku, přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takový závěr však dovolací soud neučinil, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že odvolací soud řešil jak otázku dostatečnosti žalobních tvrzení, tak i otázku, zda při vydání rozsudku pro zmeškání soud přihlíží k námitkám žalovaného, napadajícím skutková žalobní tvrzení, v souladu s konstantní judikaturou soudů (srov. například právní závěry v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2001, pod číslem 122, rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, pod číslem 111, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 44).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným a kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku ve věci samé a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 4 497,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 959,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. listopadu 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu