ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.364.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 364/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně G. M. B., a.s., , zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. F. M., advokátem o 62 231,21 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 51 C 2828/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2008, č. j. 29 Co 472/2007-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. T. S.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 12. dubna 2007, č. j. 51 C 2828/2006-20, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 62 231,21 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jde o lhůtu k plnění, a ve výroku II. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, ve kterém zcela odkázal na argumentaci obsaženou v jím podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V něm však napadal pouze lhůtu k plnění, v níž mu soud prvního stupně uložil zaplatit žalobkyni částku 62 231,21 Kč.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výrok o lhůtě k plnění uložené povinnosti (tzv. pariční lhůta upravená v §160 o. s. ř.) má charakter usnesení.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až 239 o. s. ř. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. není v této věci dovolání přípustné, neboť rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se stanovení lhůty k plnění přisouzené částky, není rozhodnutím ve věci samé (pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení rozhodnuto). Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání v dané věci proto, že zmíněný typ usnesení odvolacího soudu (jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně lhůty k plnění přisouzené částky) není v jejich taxativních výčtech uveden.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 500 Kč podle §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 160 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. ledna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu