ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3741.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3741/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) Ing. V. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem v Dobříši, Zámek Dobříš čp. 1, b) H. Š. a c) Ing. M. Z. , proti žalované Prádelna a čistírna Sedlčany s.r.o. , se sídlem v Sedlčanech, Na Červeném Hrádku 763, PSČ 264 01, IČ 61677388, zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 201/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2009, č. j. 28 Co 678/2008-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. dubna 2008, č. j. 14 C 201/2007-47, ohledně lhůty k vyklizení předmětných nemovitostí, potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo vyklidit předmětné nemovitosti a vyklizené odevzdat žalobcům a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“).
I když dovolatelka uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolací soud z obsahu dovolání dovodil, že tak činí v rozsahu jeho prvního výroku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka se mýlí, opřela-li přípustnost podaného dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., majíc za to, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo částečně změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud již opakovaně judikoval (srov. například usnesení ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. 32 Cdo 364/2009, nebo usnesení ze dne 4. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 6/2010), že výrok o lhůtě k plnění uložené povinnosti (tzv. pariční lhůta upravená v §160 o. s. ř.) není rozhodnutím ve věci samé (pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení rozhodnuto). Jestliže tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně lhůty k vyklizení předmětných nemovitostí, je napadené rozhodnutí ve věci samé rozhodnutím potvrzujícím, nikoli měnícím, přičemž výrok o lhůtě k plnění uložené povinnosti má charakter usnesení.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až 239 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání v rozsahu směřujícím proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně lhůty k vyklizení nemovitostí (část věty před středníkem), přípustné, neboť v této části nejde (jak bylo vysvětleno již výše) o rozhodnutí ve věci samé. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proti uvedené části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu v dané věci proto, že zmíněný typ usnesení odvolacího soudu (jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně lhůty ke splnění uložené povinnosti) není v jejich taxativních výčtech uveden.
Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti zbývající části prvního výroku napadeného rozsudku (části věty za středníkem), v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované vyklidit předmětné nemovitosti a vyklizené odevzdat žalobcům, u níž by v obecné rovině přicházela v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), přičemž dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Brojila-li dovolatelka proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o platnosti výpovědi z nájmu předmětných nemovitostí, patrně přehlédla, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemohou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.).
Dovolatelka nevymezila ani žádnou otázku zásadního právního významu, nesouhlasila-li v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s názorem odvolacího soudu, že vzhledem k tomu, že okresní soud byl soudem věcně příslušným, je jeho nedostatek, spočívající v tom, že k námitce věcné nepříslušnosti ze strany žalované nepostupoval podle §104a odst. 2 a 5 o. s. ř., zhojen. Takový závěr však odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí – neučinil, nýbrž správně odůvodnil, že tato vada, kterou soud prvního stupně řízení zatížil, není vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Otázku věcné příslušnosti resp. postup soudů podle §104a o. s. ř. Nejvyšší soud proto nepovažuje za otázku, pro jejíž řešení by mělo napadené rozhodnutí zásadní právní význam.
Namítala-li dovolatelka v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že obsah dopisu ze dne 27. srpna 2007 nelze považovat za výpověď z nájmu, Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku vyložil tento právní úkon v rozporu s hmotným právem a že by tato otázka výkladu činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Argumentovala-li dovolatelka tím, že výpověď (dopis ze dne 27. srpna 2007) nebyla doručena nájemci, zcela pominula tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž odvolací soud popsal, kdy a z jakého důvodu přešlo právo nakládat s předmětnými nemovitostmi ze správce konkursní podstaty opět na žalobce jako jejich spoluvlastníky, jež nadále zavazovala smlouva o nájmu podniku ze dne 30. prosince 2005, na jejíž platnosti se vyloučením nemovitostí z konkursní podstaty nic nezměnilo, a že žalobci uvedeným dopisem, který byl žalované doručen, nájem svých nemovitostí vypověděli. Nejvyšší soud proto ani v tomto případě nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobcům podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu