ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3949.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3949/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně UPC Česká republika, a.s. , se sídlem v Praze 4, Závišova 5, IČ 00562262, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, za účasti Bytového družstva občanů TVORBA , se sídlem ve Svitavách, Richarda Kloudy 1B, čp. 1702, PSČ 568 02, IČ 15035794 , o žalobě proti správnímu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 6/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2009, č. j. 14 Co 62/2009-77, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ve spojení s odvolacím rozhodnutím předsedy Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutím soudu, že zanikla její povinnost dodávat signál kabelové televize Bytovému družstvu občanů TVORBA (dále jen „zúčastněná osoba“) dle smlouvy ze dne 20. října 1993, která byla uzavřena mezi její právní předchůdkyní KABEL PLUS Východní Čechy, a.s. a zúčastněnou osobou.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 11 C 6/2006-63, určil, že povinnost žalobkyně dodávat zúčastněné osobě signál kabelové televize podle kupní smlouvy, uzavřené dne 20. října 1993 mezi KABEL PLUS Východní Čechy, a.s. jako právní předchůdkyní žalobkyně a zúčastněnou osobou, skončila se skončením této smlouvy, a to dnem 2. května 2002 (bod I. výroku). Dále změnil správní rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha ze dne 9. srpna 2004, č. j. 009223/2004-631/Pap/H2, tak, že se ve výroku tohoto rozhodnutí vypouští část II. jako irelevantní. Tím změnil i odvolací rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 16. března 2005, č. j. 24510/2004-603, tak, že jeho výrok potvrzuje pouze část I. uvedeného rozhodnutí správního orgánu 1. stupně (bod II. výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (bod III. výroku).
K odvolání zúčastněné osoby Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. srpna 2004, č. j. 009223/2004-631/Pap/H2, potvrzeného rozhodnutím předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 16. března 2005, č. j. 24510/2004-603 (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání zúčastněné osoby ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s tím, že zopakoval dokazování smlouvou o nájmu a pronájmu účastnických televizních rozvodů ze dne 20. října 1993 a dále úplným výpisem žalobkyně z obchodního rejstříku. Z článku IX. smlouvy, kterou právně kvalifikoval jako nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), zjistil, že byla uzavřena na dobu 20 let s tím, že dříve může být ukončena pouze vzájemnou dohodou účastníků nebo hrubým porušením smlouvy. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně je právní nástupkyní původního účastníka smlouvy KABEL PLUS Východní Čechy a.s.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně právně pochybil, založil-li závěr o skončení uvedené smlouvy dle článku IX. zřejmě na názoru žalobkyně, že zánik smlouvy způsobila hrubým porušením sama žalobkyně, když přerušila dodávku signálu dle smlouvy. Odvolací soud akcentoval, že takový výklad je zcela nepřípustný, neboť ustanovení o hrubém porušení smlouvy bývá do smluv zařazováno na ochranu druhého účastníka závazkového vztahu a není možné, aby účastník, který již nechce v závazkovém vztahu setrvávat, způsobil jeho zánik tím, že sám hrubě smlouvu poruší. Dojde-li k takové situaci, je na vůli druhé strany vztahu, zda v tomto závazkovém vztahu setrvá či zda od smlouvy odstoupí.
Odvolací soud se však neztotožnil ani s posouzením soudu prvního stupně, měl-li předmětnou smlouvu za skončenou dnem 2. května 2002 s ohledem na nemožnost plnění ve smyslu §354, §351 obch. zák. a s odkazem na §352 odst. 2 a 3 obch. zák. Podle názoru odvolacího soudu nejde o nemožné plnění, pokud sama žalobkyně rekonstruovala svou síť a nahradila svou základní osmiprogramovou nabídku jinou základní nabídkou sestávající z deseti programů. Zdůraznil, že jde stále o splnitelný závazek, neboť žalobkyně může nadále poskytovat sjednanou telekomunikační službu, t. j. základní nabídku, kterou sama rozšířila o dva programy. Za situace, kdy nejde ani o právní nemožnost plnění, odvolací soud dospěl k závěru, že Český telekomunikační úřad a jeho předseda rozhodli správně, že žalobkyně je oprávněna účtovat za dodávku signálu kabelové televize cenu nepřekračující částku sjednanou ve smlouvě ze dne 20. října 1993.
Odvolací soud dále vytkl soudu prvního stupně, že zrušením výroku II. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. srpna 2004 postupoval zcela v rozporu s ustanovením §244 a násl. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně se takového rozhodnutí nedomáhala a rozhodnutí správního orgánu není ani možné rušit dle ustanovení části páté o. s. ř. Pokud soud dospěje k závěru, že o věci, o níž rozhodl správní orgán, má být rozhodnuto jinak, rozhodne ve věci samé rozsudkem, který nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť správní orgán rozhodl ve věci účastníků věcně správně.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Proto jeho rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním s tím, že v otázce „důvodnosti“ odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. b), §237 odst. 1 písm. c), §237 odst. 3 o. s. ř. a dále na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že smlouvu ze dne 20. října 1993 nesprávně právně posoudil a učinil z ní nesprávná skutková zjištění. Namítá, že se ve smlouvě pouze zavázala provádět údržbu a udržování rozvodů v řádném technickém stavu, jakož i účtovat pouze částku 15 Kč za základní programovou nabídku, bude-li signál uživatelům (členům družstva) dodávat; v žádném případě však z ní nelze dovodit její závazek k dodávce televizního signálu. Bylo proto na její vůli, zda se rozhodne signál dodávat za cenu 15 Kč za základní programovou nabídku za každou připojenou zásuvku, anebo zda signál nebude dodávat vůbec a potom nebude ani uvedenou částku účtovat. Přerušila-li proto dodávku signálu, v rozporu se smlouvou nejednala; dovodil-li odvolací soud závěr opačný, právně pochybil. Dovolatelka dále uvádí, že zúčastněnou osobu a jednotlivé uživatele (členy družstva) vyzývala k uzavření řádné smlouvy o dodávce televizního signálu za ceny, za které je dodáván do jiných objektů, avšak neúspěšně. Za tohoto stavu, kdy nedošlo k dohodě o podmínkách dodávky televizního signálu, byla proto oprávněna jeho dodávku přerušit.
Podle dovolatelky odvolací soud rovněž pochybil při výkladu článku IX. smlouvy o době jejího trvání. Na rozdíl od odvolacího soudu zastává a obhajuje názor, že smlouva jí umožňovala vysílání kabelové televize ukončit, což dovozuje z ujednání v druhé větě článku IX., které obsahuje její závazek provést v domech na své náklady technické úpravy k zajištění příjmů programů televize a rozhlasu jako byly před zavedením TKR v případě, že z nějakých důvodů vysílání a provoz kabelové televize ukončí. Vykládat článek IX. smlouvy tak, že by byla povinna dodávat signál za cenu 15 Kč za jednu účastnickou zásuvku po dobu 20 let, když tato cena neodpovídá vůbec ceně, za kterou je signál běžně dodáván, by bylo podle dovolatelky v rozporu s dobrými mravy a ze strany zúčastněné osoby by šlo o výkon práva, který nepožívá právní ochrany.
Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou platnosti smlouvy, kterou je nutné dle jejího názoru považovat za smlouvu o nájmu, takže je její podstatnou náležitostí stanovení ceny nájemného. Ve smlouvě sice byla stanovena cena nájemného tak, že se rozvody poskytují bezplatně za podmínky, že nájemce bude provádět údržbu a udržování rozvodů v řádném technickém stavu, nespecifikuje se však v ní dále rozsah této údržby; v tomto směru je proto podle dovolatelky smlouva neurčitá. Ze smlouvy nemá za patrné, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou, když přenechání účastnických rozvodů do nájmu má být vyváženo prováděním údržby.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění o uzavření platné a závazné smlouvy, z níž podle odvolacího soudu vyplývá závazek žalobkyně dodávat zúčastněné osobě televizní signál za 15 Kč za jednu účastnickou zásuvku. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolatelka nesouhlasí a opětovně ze smlouvy, konkrétně z jejího článku IX. druhé věty, dovozuje, že bylo na její vůli, zda bude televizní signál dodávat či nikoliv.
Dovolatelka dále uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelky založil odvolací soud (stejně jako odvolací správní orgán) své rozhodnutí na nesprávném názoru o nemožnosti účastníka smlouvy přivodit její ukončení tím, že ji poruší. Tento způsob zániku smlouvy není podle dovolatelky možné vyloučit, jestliže se na tom její účastníci dohodnou, jak tomu bylo i v posuzované věci. Zastává názor, že přerušení dodávky televizního signálu nebylo porušením smlouvy, ale jednáním, které v souladu se smlouvou přivodilo její zánik.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka jednak zaměňuje pojem přípustnosti dovolání s jeho důvodností, když se dovolává dovolacího důvodu dle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a současně nemá jasno o tom, co zákon při vymezení dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. považuje za vady řízení a co za skutková zjištění, jak bude dále vysvětleno.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že její veškeré námitky směřují do správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, a proto je lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitka dovolatelky v rámci jí uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že se ve smlouvě nezavázala k povinnosti dodávat televizní signál zúčastněné osobě a proto, pokud přerušila jeho dodávku, nejednala v rozporu se smlouvou, je nedůvodná. I když smlouva ze dne 20. října 1993 uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a zúčastněnou osobou neobsahuje výslovné ujednání o povinnosti žalobkyně k dodávce televizního signálu, lze její povinnost zajistit příjem 8 programů kabelové televize dovodit z článku VII. smlouvy, jak správně učinil odvolací soud, a tento výklad povinnosti žalobkyně opřít i o další články smlouvy. V jejím článku I. se smluvní strany dohodly na podmínkách užívání účastnických rozvodů v domech pronajímatele „v zájmu zabezpečení provozu kabelové televize a jejího příjmu v bytových jednotkách pronajímatele“, přičemž v článku VIII. smlouvy „nájemce se zavazuje udržovat kvalitu signálu dodávaného uživateli z TKR po dobu platnosti smlouvy v rámci platných ČSN“. Vykonstruovanost uvedené námitky dovolatelky vyplývá i z toho, že ji žalobkyně uplatnila až v dovolání, když ji podřazuje pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tvrdíc, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného skutkového zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva. Vzhledem k tomu, že závěr soudu o platnosti či neplatnosti smlouvy není skutkovým zjištěním, ale právním posouzením, dovolatelkou označený důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být v tomto směru naplněn.
Snáší-li dovolatelka argumenty na podporu závěru o neplatnosti smlouvy pro její neurčitost, tak patrně přehlédla, že odvolací soud ji neposoudil jako smlouvu o nájmu, nýbrž správně jako nepojmenovanou smlouvu podle §269 odst. 2 obch. zák. Smluvní ujednání v článku III. smlouvy, že nájemce (žalobkyně) bude bezplatně provádět údržbu a udržování rozvodu v řádném technickém stavu, je pak ve smyslu cit. zákonného ustanovení dostatečným určením předmětu tohoto závazku, takže z tohoto důvodu se o neplatnou smlouvu jednat nemůže.
Neobstojí ani dovolatelčina kritika správnosti výkladu článku IX. smlouvy, nazvaném Doba platnosti smlouvy, ze strany odvolacího soudu, v němž se její účastníci dohodli, že „smlouva se uzavírá na dobu 20 let, dříve může být ukončena pouze vzájemnou dohodou účastníků, nebo hrubým porušením smlouvy. V případě, že z nějakých důvodů ukončí nájemce vysílání a provoz kabelové televize, zavazuje se na své náklady provést v domech technické úpravy k zajištění příjmu programů televize a rozhlasu jako byly před zavedením TKR.“ Odvolací soud správně vyložil, že sjednané způsoby zániku závazků z této smlouvy upravuje pouze první věta cit. článku, když ujednání obsažené ve druhé větě tohoto článku pak nelze interpretovat tak, že nájemce je oprávněn ukončit vysílání a provoz kabelové televize z jakýchkoli dalších důvodů.
Dovolací soud dále akcentuje, že uplatněním námitky, že zánik smlouvy je způsobilá přivodit sama skutečnost, že ji účastník porušil hrubým způsobem, si dovolatelka odporuje v rovině vlastní argumentace, jestliže na straně jedné tvrdí, že ze smlouvy jí závazek dodávat zúčastněné osobě televizní signál za 15 Kč za jednu účastnickou zásuvku nevyplývá, a na straně druhé prezentuje názor, že přerušením dodávky televizního signálu smlouvu porušila. Porušení smlouvy (přerušení dodávky televizního signálu) však existenci smluvní povinnosti k poskytování takové služby předpokládá, to však dovolatelka – jak vyplývá z uvedeného – popírá. Přehlíží tak, že neexistující povinnost nelze porušit, natož s důsledkem zániku závazku. V otázce tohoto způsobu zániku smlouvy zaujal odvolací soud (shodně jako Český telekomunikační úřad ve svém správním rozhodnutí ze dne 9. srpna 2004) správný názor, označil-li výklad článku IX. smlouvy ze strany soudu prvního stupně za nepřípustný se zdůvodněním, že ustanovení o hrubém porušení smlouvy bývá do smluv zařazováno na ochranu druhého účastníka závazkového vztahu, přičemž není možné, aby účastník, který již v závazkovém vztahu nechce dále setrvávat, způsobil jeho zánik tím, že sám smlouvu hrubě poruší. V takovém případě je, jak uvedl odvolací soud, na vůli druhé strany vztahu, zda v tomto závazkovém vztahu setrvá či zda případně za použití §344 a násl. obch. zák. od smlouvy odstoupí.
Dovolací soud uzavírá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn.
Konečně je třeba uvést, že dovolatelka označila posléze uvedenou výtku nesprávně za dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., t. j. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou žádnou vadu řízení, ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží s ohledem na přípustnost dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovolací soud z obsahu spisu neshledal. Dovolací soud proto uzavřel, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Za situace, kdy se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o tom, že k zániku předmětné smlouvy mezi účastníky a tím i k ukončení povinnosti žalobkyně dodávat signál kabelové televize zúčastněné osobě nedošlo, dovolací soud dovolání žalobkyně bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by zúčastněné osobě v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu