ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4190.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4190/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Mgr. L. Š. , advokátky jako správkyně konkursní podstaty úpadce F. V. proti žalovanému O. Š. , zastoupenému JUDr. Ivanem Punčochářem, advokátem se sídlem v Plané nad Lužnicí, Nad Hejtmanem 17, o zaplacení 119 299,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 92/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2009, č. j. 6 Cmo 104/2009-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2008, č. j. 13 Cm 92/2005-147, v napadeném rozsahu tak, že vypustil ve vyhovujícím výroku ve věci samé část týkající se výše úroků dle repo sazby a zamítl žalobu ohledně 3% úroku z částky 113 792,20 Kč (správně má být 113 792,30 Kč) od 3. prosince 2004 do 20. ledna 2005, potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 113 792,30 Kč s 3% úrokem jdoucím z této částky od 21. ledna 2005 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatel brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť otázku nároku žalobkyně na zaplacení nedoplatku kupní ceny řešil odvolací soud v souladu s hmotným právem a soudní judikaturou. K námitce dovolatele, že se jako kupující nemohl dostat do prodlení s úhradou kupní ceny, neboť prodávající (žalobkyně) v rozporu se smluvním ujednáním a zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nevystavil fakturu a daňový doklad, lze uvést, že obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) ani uvedený zákon nestanoví vystavení daňového dokladu prodávajícím jako předpoklad vzniku nároku na zaplacení kupní ceny a podle zjištění odvolacího soudu ke sjednání takové podmínky pro vznik nároku na zaplacení kupní ceny nedošlo ani v ústně uzavřené kupní smlouvě. Dovolací soud neshledal ani žádné právní pochybení odvolacího soudu při posouzení prodlení žalovaného se zaplacením kupní ceny, vycházel-li – na rozdíl od soudu prvního stupně – při stanovení počátku prodlení v souladu s ustanovením §340 odst. 2 obch. zák. z data, kdy byla žalovanému doručena žaloba.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu