ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.421.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 421/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně G. R., k.s., zastoupené JUDr. Z. M., advokátkou, proti žalovanému J. P. (dříve podnikatel), zastoupenému JUDr. V. P., advokátem, o 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 220/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2008, č. j. 17 Co 283/2007-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. Z. M.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví tohoto rozhodnutí označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. září 2006, č. j. 15 C 220/2004-176, ve výrocích, jimiž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení a uhradit České republice znalečné (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky – ze dne 21. dubna 2004, č. j. 15 C 220/2004-88, a ze dne 5. září 2006, č. j. 15 C 220/2004-176 – v rozsahu částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím stejně – žalobě vyhověl). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vytýkal-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení povahy rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, nemohla tato jeho námitka zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a tím i přípustnost dovolání založit. Je tomu tak proto, že otázku výkladu a aplikace §135 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s usnesením Policie ČR ze dne 8. září 2005, jímž bylo odloženo trestní oznámení žalovaného pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b) odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákona, řešil odvolací soud v souladu s judikaturou, podle níž je soud v občanském soudním řízení vázán pouze pravomocným výrokem odsuzujícího trestního rozsudku (výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal), a nikoli jeho odůvodněním (srov. zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. října 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího soudu ČSR dne 5. prosince 1979, Pls 2/79, uveřejněnou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, strana 193, dále též například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 4044/2007).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání nemohlo založit ani dovolatelem tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu. Dovolatel patrně přehlédl, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, t. j. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. ledna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu