ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.428.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 428/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně M.-CH., s.r.o., zastoupené Mgr. L. Š., advokátem proti žalované S.Č., s.r.o., zastoupené JUDr. J. J., advokátem o 788.053,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/33 Cm 85/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2008, č. j. 5 Cmo 93/2008-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek (druhý v pořadí) Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2007, č. j. 35/33 Cm 85/2004-155, ve výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 788.053,10 Kč sestávající z částky 538.053,10 Kč jako náhrady škody způsobené tím, že žalobkyni odmítla dodat zboží (kvasný technický rafinovaný líh) podle Rámcové kupní smlouvy uzavřené dne 4. srpna 2003 (dále rovněž jen „smlouvy“), takže žalobkyně si musela zboží obstarat od jiných subjektů za vyšší ceny a s vyššími náklady, a z částky 250.000.- Kč jako smluvní pokuty za porušení povinností z uvedené smlouvy, vždy s úroky z prodlení, není přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože soud prvního stupně, jehož v pořadí první rozsudek ze dne 27. června 2006, č. j. 35/33 Cm 85/2004-85 odvolací soud usnesením ze dne 28. února 2007, č. j. 5 Cmo 363/2006-103, zrušil, rozhodl v obou rozsudcích stejně. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky aplikovatelnosti ustanovení §325, popřípadě §326 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) při zjištěném skutkovém stavu, podle něhož žalovaná byla povinna podle smlouvy dodávat žalobkyni zboží postupně na základě jejích objednávek s 14-ti denní dodací lhůtou a žalobkyně platit kupní cenu v 5-ti denní lhůtě na účet společnosti M.-O. T., s.r.o., jak to účastníci sjednali v Dohodě o způsobu úhrady, jež je nedílnou součástí smlouvy. Vyúčtovanou část kupní ceny však uhradila s prodlením, tvrdě, že odvolací soud tuto otázku neposoudil správně, dospěl-li na základě posouzení obsahu smlouvy k závěru, že v této věci nelze uvedeného ustanovení použít. Podle jejího názoru takový závěr by byl správný jen pokud by účastníci dohodli, že k placení první dodávky dojde až po uplynutí lhůty poslední dodávky.
Již ze samotné formulace dovolací námitky je však zřejmé, že tato otázka postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť jde o výklad konkrétního smluvního ujednání s dopadem jen pro posuzovanou věc, a napadené rozhodnutí proto zásadně právně významným nečiní. Tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit rovněž proto, že Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 25. dubna 2000, sp. zn. 33 Cdo 765/2000 uzavřel, že ustanovení §325 obch. zák. lze aplikovat pouze na případy, kdy právo účastníka smlouvy na plnění je podmíněno - vyjma případů, kdy tato vzájemná vázanost vyplývá přímo ze zákona – jeho povinností plnit druhému, tedy pouze tam, kde to vyplývá z dohody účastníků (koupě „z ruky do ruky“ apod.). Vzájemnou podmíněnost plnění účastníků však nelze ze smlouvy dovodit.
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde. Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru, že podle smlouvy neměla žalovaná právo odepřít žalobkyni další plnění i pokud se žalobkyně ocitla v prodlení s platbami jednotlivých dílčích dodávek, a pokud to tedy učinila, smlouvu porušila a je povinna zaplatit žalobkyni tím způsobenou škodu ve zjištěné výši a sjednanou smluvní pokutu, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu s ustanovením §544 odst. 1 občanského zákoníku a ustanoveními §325 a §373 obch. zák. Je možno dodat, že při uvedeném závěru bylo nadbytečné posuzovat námitky žalované výslovně i z hlediska ustanovení §326 obch. zák., a proto ani dovolací námitka, že odvolací soud takto nepostupoval, není významná.
Lze proto uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu