ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.4644.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 4644/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o. , se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, IČ 62967541, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Roztokách, Najdrova 2185, PSČ 252 63, proti žalované dm drogerie markt s.r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1485/19, PSČ 370 01, IČ 47239581, zastoupené JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. č. 36, PSČ 370 01, o zaplacení částky 224.422,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 963/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 3 Cmo 60/2008-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám zástupkyně žalované JUDr. Vladislavy Halodové do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 13 Cm 963/2007-137, ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 224.422,96 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázek souvisejících s obchodními vztahy mezi obchodními řetězci a jejich dodavateli, tvrdíc, že kromě kupních smluv uzavřených mezi účastníky v písemné formě na určité časové období (dále jen „roční smlouvy“) byla konkludentně uzavřena smlouva, jíž charakterizuje jako „faktury žalované - naše platby za ně“, podle níž platila žalovanou vyúčtovanou cenu za služby spojené s prodejem svého zboží v prodejnách žalované (zejména reklamního a marketingového charakteru) a žalovaná jí za to měla garantovat odběr jejího zboží „po dobu trvání tohoto závazkového vztahu, který žalovanou nikdy nebyl ukončen“. Porušením této povinnosti jí žalovaná měla způsobit v období od června do srpna 2003 škodu ve formě ušlého zisku ve výši částky požadované žalobou. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na právním závěru, že ani v době platnosti ročních smluv nebyla žalovaná povinna odebírat od žalobkyně zboží, a tím méně lze její povinnost poskytovat žalobkyni prodejní místo a nakupovat její zboží dovodit v době po ukončení trvání poslední z nich, tedy po 1. říjnu 2002. Neporušila-li žalovaná v období od června do srpna 2003 vůči žalobkyni žádnou povinnost ze závazkového vztahu [§373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)], nemůže mít povinnost k náhradě škody ve formě ušlého zisku žalobkyně za uvedené období. Tomuto závěru nelze vytknout rozpor s hmotným právem, ani s rozhodovací praxí soudů.
Námitka, že řízení před soudy obou stupňů trpí vadami, spočívajícími v tom, že soudy obou stupňů „posuzovaly žalobu v rozporu s jejím skutečným zněním, tím de facto rozhodovaly jiný spor a použily jiné předpisy, než kdyby posuzovaly žalobu dle znění žalobního petitu“, je podřaditelná pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Především je však z formulace dovolacího důvodu zřejmé, že ve skutečnosti nejsou namítány vady řízení, nýbrž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jež dovolací soud - jak je uvedeno shora - neshledal.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.]. Mohl se přitom s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. zabývat pouze obsahem dovolání podaného v zákonné dvouměsíční lhůtě a nikoliv již důvody uvedenými v jeho opakovaných doplněních.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalované její náklady řízení, sestávající z odměny advokátky za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006 částkou 10.000,- Kč, z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z náhrady 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy ve výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu