ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.5276.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 5276/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně NAPA TRUCKS spol. s r.o. , se sídlem v Pardubicích, Semtín 100, PSČ 533 53, IČ 25288717, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích-Dražkovicích, Dražkovice 181, PSČ 533 33, proti žalované SK CARGO, spol. s r.o. , se sídlem v Sezemicích, Choteč č.p. 1, PSČ 533 04, IČ 63217538, zastoupené Mgr. Vladimírem Zimou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na drážce 1549, PSČ 530 03, o zaplacení částky 1,278.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 487/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2009, č. j. 12 Cmo 94/2008-406, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Pavla Jelínka, Ph.D., do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému (v pořadí druhému) rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2007, č. j. 37 Cm 487/2000-360, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2009, č. j. 37 Cm 487/2000-391, ve výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1,251.800,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 6. června 2000 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 šlo o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], jak dovodil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 20, ročník 1998, pod č. 147. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že se nevypořádalo s otázkou, zda vztah mezi účastníky řízení je vztahem občanskoprávním, nebo obchodně právním, jak mu bylo uloženo usnesením dovolacího soudu ze dne 17. února 2004, č. j. 32 Odo 707/2003-139, a z tohoto posouzení nevyvodil patřičné procesní důsledky ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., a vytýká odvolacímu soudu rovněž závažná pochybení při zjišťování skutkového stavu, který tak podle ní do současné doby není „jednoznačně prokázán“. Tato otázka však napadené rozhodnutí proto zásadně právně významným nečiní.
Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud v této věci již ve shora uvedeném rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, že listinu ze dne 3. srpna 1999 nazvanou Předávací protokol nelze považovat za smlouvu o nájmu dopravního prostředku podle ustanovení §630 obchodního zákoníku (dále rovněž jen „obch. zák.“), a soudům nižších stupňů uložil posoudit, zda vztahy mezi účastníky řízení jsou občanskoprávní, či obchodně právní a podle příslušné právní úpravy pak vyhodnotit odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobkyni. Tomuto pokynu odvolací soud dostál, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 5, třetí odstavec) uzavřel, že jde o obchodně právní vztahy vzniklé mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§1 a §2 obch. zák.), při nedostatku smluvní úpravy je však třeba posoudit odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobkyni podle obecné úpravy obsažené v ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku. Napadené rozhodnutí tak žádnou otázku zásadního právního významu neřeší, protože ta již byla dovolacím soudem závazně vyřešena (k tomu srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 202/2003).
Ani výtka, že došlo k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci, nemůže přípustnost dovolání založit. Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Pokud dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž napadené rozhodnutí vychází, zejména závěry znaleckého posudku znalce Ing. Miloše Málka, které byly základem pro určení výše škody, patrně přehlédla, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který lze tyto výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen je-li přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde. Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru, že mezi účastníky jde o obchodně právní vztahy vzniklé mezi podnikateli při jejich podnikání, a určil výši náhrady škody v souladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, zejména se závěry znaleckého posudku znalce Ing. Miloše Málka, nelze mu vytknout, že by tuto otázku řešil v rozporu s ustanovením §1 odst. 1 a odst. 2 obch. zák. a §420, §442 a §443 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, protože dovolání žalované bylo odmítnuto. Žalované tak vznikla povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení, sestávající z odměny advokáta za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení), v němž učinil jeden úkon (vyjádření k dovolání), určené podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006 částkou 10.000,- Kč, z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z náhrady 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy ve výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu