ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.5301.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 5301/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr.Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Mgr. Š. S., advokáta správce konkursní podstaty úpadkyně F., s.r.o., zastoupeného Mgr. P. P., advokátem proti žalované Ž. F. s.r.o., zastoupené JUDr. E. P., advokátkou o 129 787 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 92/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2006, č. j. 27 Co 435/2004-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2006,č. j. 27 Co 435/2004-110, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal v řízení po žalované (do 13. prosince 2007 zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně – oddíl C, vložka 23194 pod obchodní firmou E., s.r.o.) vrácení finančních prostředků, které jí ve výši 150 000 Kč na základě smlouvy o úvěru poskytla společnost F., s.r.o. (dále též jen „úpadkyně“), na nějž žalovaná uhradila vedle akontace ve výši 16 395 Kč jedinou splátku ve výši 3 818 Kč.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 11. března 2004, č. j. 6 C 92/2003-82, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. dubna 2004, č. j. 6 C 92/2003-83, uložil žalované zaplatit žalobci částku 129 787 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že společnost F., s.r.o. jako věřitel uzavřela se žalovanou jako dlužníkem dne 30. srpna 2000 na částku 2 000 000 Kč smlouvu o úvěru s tím, že v den jejího podpisu jí byla žalovaná povinna zaplatit částku 218 600 Kč. Podle zjištění soudu žalovaná tuto svou povinnost splnila, když k úhradě uvedené částky použila jednak 150 000 Kč, které získala od stejné společnosti na základě smlouvy o úvěru ze dne 30. srpna 2000, a zbývajících 68 600 Kč zaplatila v hotovosti. Žalované tak vznikla povinnost zaplatit společnosti F., s.r.o. úvěr ve výši 150 000 Kč, na nějž dosud dluží 129 787 Kč a úroky ve výši 919,10 Kč. Soud nepřisvědčil názoru žalované o zániku její pohledávky započtením podle §580 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná učinila vůči společnosti F., s.r.o. projev vůle směřující k započtení. Proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. července 2006,č. j. 27 Co 435/2004-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II. až IV.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil na základě dokazování obžalobou v trestní věci sp. zn. 28 T 2/2003, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, proti L. V., soukromému podnikateli a jedinému jednateli společnosti F., s.r.o. Z ní zjistil, že proti jmenovanému je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, jehož se měl dopustit tím, že pod záminkou poskytnutí úvěrů různým fyzickým a právnickým osobám inkasoval v den podpisu smlouvy tzv. akontaci, t. j. první splátku na úvěr ve výši 10 % z dohodnuté výše úvěru a 10 % z celkové výše úroku za první rok trvání smlouvy ve výši 9,3 % ročně.
Odvolací soud akcentoval, že společnost F., s.r.o. zcela nestandardně požadovala po dlužnících zaplacení tzv. akontace před poskytnutím úvěru a že si musela být vědoma toho, že nebude schopna dodržet své závazky z uzavřených úvěrových smluv, t. j. mít k dispozici na sjednané úvěry dostatek finančních prostředků až do doby kdy o ně dlužník požádá. Ze skutečností uvedených v obžalobě, t. j. že společnost FLOREN, s.r.o. v období od svého vzniku dne 23. března 2000 do prohlášení konkursu na její majetek dne 21. prosince 2000 inkasovala akontace v celkové výši 34 320 521 Kč od 689 osob, dospěl k závěru, že jednání společnosti F., s.r.o. bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto výkon práva uplatněného žalobou nepožívá ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) právní ochrany. Proto změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedl postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Zásadního procesního pochybení se podle mínění dovolatele dopustil odvolací soud tím, že v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. přihlížel k námitce odvolatelky o tvrzeném jednání úpadkyně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a prováděl k n i doplňující dokazování. Dále mu vytýká, že nesprávně právně hodnotil jednání jednatele úpadkyně L. V. při sjednávání předmětných úvěrových smluv, kdy nepřihlédl ke všem relevantním skutečnostem zjištěným soudem prvního stupně. Podle přesvědčení dovolatele nemá závěr odvolacího soudu o údajném výkonu práva ze strany společnosti F., s.r.o. při sjednávání úvěrových smluv v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku oporu v provedeném dokazování. Vytýká mu, že toto posouzení založil pouze na jediném listinném důkazu – obžalobě proti jednateli společnosti F., s.r.o., ačkoli podle základních zásad trestního řízení je třeba do doby pravomocného rozhodnutí soudu o vině pohlížet na obžalovaného jako na nevinného, a nevzal v úvahu všechny související okolnosti činnosti společnosti F., s.r.o. a posuzovaného obchodního závazkového vztahu. Podle dovolatele ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by společnost F., s.r.o. v předmětném období jednala s úmyslem poškodit žalovanou nebo že by neměla zajištěny finanční prostředky k pokrytí sjednaného úvěru. Rovněž tak oponuje odvolacímu soudu, dovodil-li, že společnost F., s.r.o. požadovala zcela nestandardně po svých klientech tzv. akontace před poskytnutím úvěru. Podle dovolatele nejde o neobvyklou praxi, jelikož takové platby jsou zcela běžně vyžadovány širokým okruhem subjektů, které poskytují půjčky a úvěry. Za zcela nepodložený označuje i závěr odvolacího soudu, podle něhož si musela být společnost F., s.r.o. vědoma, že nebude schopna dodržet své závazky z uzavřených úvěrových smluv a mít k dispozici dostatek finančních prostředků.
Dovolatel se závěrem odvolacího soudu o rozporu výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku nesouhlasí a uvádí, že odvolací soud tímto svým rozhodnutím poskytl zcela nepřiměřenou ochranu právům žalované a vytvořil zcela absurdní situaci, že žalovaná nemá povinnost vrátit to, co si od společnosti F., s.r.o. fakticky půjčila.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná oponuje názoru dovolatele, že by odvolací soud procesně pochybil, zabýval-li se její námitkou o tvrzeném porušení zásady poctivého obchodního styku. Podle žalované nešlo o novou skutečnost, neboť ji uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení své tvrzení o nepoctivém obchodním styku pouze doložila listinou (kopií obžaloby na jednatele společnosti F., s.r.o. L.V.), kterou neměla v době konání jednání před soudem prvního stupně k dispozici. Žalovaná rovněž nesouhlasí s dovolatelem, uvedl-li, že jediným důkazem nepoctivého obchodního styku byla obžaloba, neboť tato skutečnost podle jejího mínění vyplynula i z dalších okolností případu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. března 2005 (srov. bod 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud zjistil, že odvolací soud takovou vadou řízení zatížil.
Vadu namítanou dovolatelem, že odvolací soud v rozporu s §205a o. s. ř. přihlédl ke skutečnosti uplatněné žalovanou poprvé až v odvolání, totiž že výkon práva žalobce je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, dovolací soud neshledal. Je tomu tak proto, že tato hmotně-právní námitka sama o sobě není skutečností ve smyslu §205a o. s. ř., podle jehož prvního odstavce skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v písm. a) až f) (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Možnost aplikace §265 obch. zák. soudem není vázána na námitku účastníka řízení, odvolací soud však při posouzení, zda výkon práva je či není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nemůže brát v úvahu skutečnosti a důkazy uplatněné v rozporu s ustanoveními §205a a §211a o. s. ř. (srov. shodně právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněném pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k námitce promlčení práva vznesené až v průběhu odvolacího řízení).
Odvolací soud však zatížil odvolací řízení jinou vadou, ke které dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Podle bodu 2. článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (t. j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005). K naplnění tohoto ustanovení došlo – s ohledem na dobu vydání rozsudku soudu prvního stupně (11. březen 2004) – i v případě odvolání žalované v posuzované věci, které shledal odvolací soud důvodným, a proto změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, ačkoli podmínky pro jeho změnu dle ustanovení §220 o. s. ř. nebyly dány.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), formuloval a odůvodnil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že závěr o odepření ochrany žalobou uplatněného práva odvolací soud založil na skutkových zjištěních (vyplývajících zejména z obžaloby v trestní věci sp. zn. 28 T 2/2003, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, proti L. V., soukromému podnikateli a jedinému jednateli společnosti F., s.r.o., kterou doplnil dokazování), která soud prvního stupně neučinil. Za těchto okolností nebyly podmínky pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně dány. Jestliže tak odvolací soud učinil a odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Existence uvedené vady řízení je postačujícím důvodem pro to, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v měnícím výroku ve věci samé (a ve všech třech závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by se musel zabývat dalšími uplatněnými dovolacími důvody.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu