ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.781.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 781/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně K. M. , zastoupené Mgr. Janem Stratílkem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Biskupcova 1643/37, proti žalované Sewilla s.r.o., v likvidaci , se sídlem v Harrachově, Rýžoviště čp. 427, PSČ 512 46, IČ 25274473, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 169 659 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 90/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2008, č. j. 11 Cmo 92/2008-176, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2008, č. j. 11 Cmo 92/2008-176, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 37 Cm 90/2004-140, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení faktur číslo 025/2002, 026/2002 a 027/2003 v celkové výši 169 659 Kč. Žalobní nárok odůvodnila tvrzením, že jde o vyúčtování prací a dekorací, které provedla a dodala žalované na základě jejich objednávek do hotelu Fit Fun Harrachov. Žalovaná založila obranu proti žalobnímu nároku na argumentaci, že není ve sporu pasivně legitimována, neboť si fakturované zboží a služby neobjednala a ani nepřevzala; dále namítala, že provedené práce a dodané dekorace měly být fakturovány společnosti Horizon Hotels Ltd., která hotel pro žalovanou provozovala.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. října 2005, č. j. 37 Cm 90/2004-81, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak na základě závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, neboť k uzavření smlouvy mezi účastníky nedošlo, protože tomu nenasvědčuje obsah objednávky ani dodacích listů.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. srpna 2007, č. j. 11 Cmo 47/2007-126, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatky, jichž se dopustil při hodnocení provedených důkazů. Soud prvního stupně sice provedl důkaz plnou mocí ze dne 26. července 2002 pro J. C. W. a objednávkou ze dne 6. prosince 2002, v odůvodnění rozsudku však obě tyto listiny jako důkazní prostředky zcela pominul a nehodnotil je. Uvedl-li, že dodací listy a faktury nejsou autorizovány, přehlédl, že na dodacích listech je podpis, který se jeví jako shodný s podpisem svědka Jaroslava Svobody v předložené objednávce. Rovněž tak zcela opomněl se jakkoli vypořádat s výpovědí jmenovaného svědka, který výslovně potvrdil dodání zboží, a naopak uzavřel, že nebylo možné tuto skutečnost prokázat.
O věci tak opětovně rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 37 Cm 90/2004-140, vyhověl žalobě a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 20 580 Kč s 3,5% úrokem z prodlení p. a. od 15. ledna 2003 do zaplacení, částku 4 725 Kč s 3,5% úrokem z prodlení p. a. od 15. ledna 2003 do zaplacení, částku 144 354 Kč s 3% úrokem z prodlení p. a. od 5. února 2003 do zaplacení a náklady řízení.
Soud prvního stupně dospěl v novém řízení k závěru, že si žalovaná předmětnou dekoraci u žalobkyně objednala a že tato dekorace byla také žalované dodána. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaná udělila dne 26. července 2002 plnou moc J. C. W. k zastupování, podepisování a samostatnému jednání ve všech záležitostech týkajících se hotelu Fit Fun v Harrachově s výjimkou smluv v plné moci výslovně uvedených; tuto plnou moc podepsal za žalovanou Ing. M. M., který byl jednatelem žalované a tudíž osobou k tomuto úkonu oprávněnou. Objednávkou ze dne 6. prosince 2002, kterou podepsali J. C. W. a J. S., lze mít podle soudu za prokázané, že předmět plnění byl dodán skutečně do hotelu Fit Fun Harrachov. O dodání zboží svědčí i podpis na dodacích listech, který se podle názoru soudu shoduje s podpisem svědka J. S. na objednávce, a svědecká výpověď jmenovaného, který dodání předmětného zboží do hotelu Fit Fun Harrachov výslovně potvrdil. Na tomto závěru nemohou podle názoru soudu nic změnit ani fakturační údaje (Sewilla s.r.o., hotel Fit Fun Harrachov, Rýžoviště 427) v objednávce učiněné J. S. dne 6. prosince 2002, resp. 16. prosince 2002.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2008, č. j. 11 Cmo 92/2008-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se po zopakování dokazování některými listinnými důkazy (objednávkou ze dne 6. prosince 2002, objednávkou ze dne 16. prosince 2002 a dvěma dodacími listy datovanými dnem 31. prosince 2002), i s přihlédnutím důkazům provedeným soudem prvního stupně (výpovědi svědka J. S. a plné moci vystavené žalovanou), ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby. Uvedl, že na základě plné moci ze dne 26. července 2002 byl zmocněnec J. C. W. (a rovněž jím zmocněná osoba) oprávněn zastupovat žalovanou, podepisovat za ni a samostatně jednat ve všech záležitostech týkajících se hotelu Fit Fun v Harrachově, když o žádnou v plné moci uvedenou výjimku nešlo. Svědek J. S. při jednání u soudu prvního stupně výslovně vypověděl, že podepsal obě objednávky, přičemž další podpis na jedné z objednávek je podpisem J. C. W. Z objednávky ze dne 6. prosince 2002 podepsané svědkem J. S. s dovětkem „Horizon Hotels, Ltd.“ (a spolupodepsané J. C. W.) bylo zjištěno, že u žalobkyně objednal do hotelu Fit Fun v Harrachově v ní popsanou dekoraci a květiny s uvedením celkové ceny odpovídající kalkulaci žalobkyně ze dne 30. listopadu 2002. Obdobně druhá objednávka ze dne 16. prosince 2002 je podepsána J. S., týká se dekorace pro hotel Fit Fun Harrachov, s uvedením celkové maximální ceny.
Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že mezi žalobkyní a žalovanou, za níž jednal J. S., popřípadě J. C. W., byla uzavřena kupní smlouva ve smyslu §409 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) postupem podle §275 odst. 4 obch. zák. Za situace, kdy objednané zboží bylo žalobkyní dodáno žalované za cenu uvedenou v objednávce a vycházející z předcházející kalkulace vypracované žalobkyní, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni vyúčtovanou kupní cenu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), popřípadě o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Podle dovolatelky postupoval soud prvního stupně nesprávně, jestliže za situace, kdy ho odvolací soud nezavázal ve zrušovacím usnesení právním názorem ve věci samé, neprovedl při novém projednání věci hodnocení důkazů, nýbrž rozhodoval tak, že je vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolací soud měl proto rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka dále brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu o uzavření kupní smlouvy mezi účastníky. Setrvává na názoru, že kupní smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní a společností Horizon Hotels, Ltd. na základě objednávek, které činil jménem této společnosti (a nikoli jménem žalované) J. S. jako její oprávněný zástupce, a v jejíž prospěch bylo také plněno. Na obou objednávkách je jako jednající subjekt uvedena společnost Horizon Hotels, Ltd., přičemž i J. S. ve své svědecké výpovědi potvrdil, že objednávky činil jako oprávněný zástupce společnosti Horizon Hotels, Ltd. a že zboží převzal. Pokud pak objednávku ze dne 6. prosince 2002 připodepsal pan W. (ředitel společnosti Horizon Hotels, Ltd.), jednal opět za uvedenou společnost. Poukazuje na to, že z objednávek nijak nevyplývá, že by společnost Horizon Hotels, Ltd., J. S. nebo pan W. měli jednat za žalovanou. Pokud zboží přebíral J. S., činil tak pro společnost Horizon Hotels, Ltd. jako její zástupce. Žádné povinnosti přitom nelze podle dovolatelky dovozovat ani z uvedené fakturační adresy na objednávkách, neboť o tom nevěděla a ani její souhlas s provedenou fakturací nebyl prokázán. Žalovaná nikdy zboží nepřevzala a s převzetím zboží nesouhlasila ani konkludentně; pokud zboží převzal J. S., konal tak pro společnost Horizon Hotels, Ltd. jako její zástupce. Žalovaná dále argumentuje tím, že žalobkyní doručené faktury odmítla s odůvodněním, že si zboží objednala a rovněž také převzala společnost Horizon Hotels, Ltd.
Dovolatelka připouští, že vystavila plnou moc J. C. W. Šlo však o zmocnění jmenovaného jako fyzické osoby, přičemž žalobkyně nijak neprokázala delegaci tvrzené plné moci z J. C. W. ani na společnost Horizon Hotels, Ltd. a ani na J. S.
Podle dovolatelky má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, který spatřuje v otázce vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu a dále v otázce jednání v přímém zastoupení (kdy jsou založeny účinky přímého zastoupení a vyjádření jednání jménem zastoupeného), které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, když navíc druhou z uvedených otázek řešily soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §32 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Dovolatelka tak soudům obou stupňů vytýká, že zcela opomenuly nevyvratitelnou právní domněnku, kterou uvedené ustanovení obsahuje. Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, akcentuje, že soudní praxe pro založení účinků přímého zastoupení vyžaduje kromě objektivně daných znaků přímého zastoupení a plné moci dále to, aby zmocněnec jednal s třetí osobou jménem zastoupeného způsobem zjevným a za jejího alespoň konkludentního souhlasu s tím, že celý kontext jednání zmocněnce a třetí osoby je obrácen k zastoupenému (zmocniteli) jakožto ke smluvní straně. Tak tomu však v posuzované věci nebylo, když z objednávek a popsaných okolností zcela jasně vyplývá, že byly učiněny jménem společnosti Horizon Hotels, Ltd., která nijak nebyla zmocněna žalovanou zastupovat.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nebyl usměrněn právním názorem odvolacího soudu, jelikož odvolací soud usnesením ze dne 22. srpna 2007, č. j. 11 Cmo 47/2007-126, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatky v dokazování, aniž ho zavázal právním názorem, jak má ve věci rozhodnout. Právním názorem významným z hlediska uvedeného ustanovení je totiž názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být právní předpis vyložen. Naopak za právní názor nelze považovat pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení či k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takový právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout (k tomu srov. například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod číslem 16/1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1933/98).
Dovolání žalované je však přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce pasivní věcné legitimace žalované, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil svůj závěr o věcné pasivní legitimaci žalované zejména na tom, že J. S. a J. C. W., jejichž podpisy obsahují předmětné objednávky, jednali za žalovanou.
Žalovaná je právnickou osobou - podnikatelem, přičemž podle ustanovení §13 odst. 1 věty druhé obch. zák. právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.
Jednání statutárního orgánu právnické osoby se označuje jako přímé jednání právnické osoby, zatímco jejím nepřímým jednáním se rozumí takové jednání, při kterém projevuje vůli zástupce, a to jménem a s důsledky pro zastoupenou právnickou osobu.
Právní úprava jednání podnikatele v obchodním zákoníku nemá komplexní povahu, a proto ve smyslu §1 odst. 2 obch. zák. přichází v úvahu i aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku, zejména pokud jde o zastoupení.
Otázka zastoupení je upravena v občanském zákoníku v ustanovení §22 a násl.
Podle ustanovení §22 odst. 1 obč. zák. zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.
V právních vztazích nemusí být vždy snadno rozlišitelné, zda se vztah třetí osoby k jednajícímu subjektu utváří na bázi zastoupení přímého či nepřímého; v těchto případech zákon v zájmu ochrany třetích osob v ustanovení §32 odst. 1 obč. zák. zakotvuje nevyvratitelnou domněnku, že nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
Z citovaných právních norem vyplývá, že právní úkony zástupce zavazují zastoupeného za předpokladu, že z právního úkonu, resp. z okolností, které ho provází, je zřejmé, že zástupce jedná jménem zastoupeného. Závěr, že uvedené osoby (J. S. a J. C. W.) jednaly za žalovanou (jménem žalované), však odvolací soud nijak neodůvodnil, přičemž tato skutečnost se nepodává ani ze skutkových zjištění, která odvolací soud učinil. Podpisy těchto osob na objednávkách samy o sobě nevypovídají nic o tom, že za někoho (a koho) tyto osoby jednaly. Na tom nic nemění ani to, že J. C. W. byl žalovanou dříve zmocněn k jejímu zastupování, pokud z právního úkonu (či provázejících okolností) nevyplývá, že jednal jménem žalované. Dále je třeba odvolacímu soudu vytknout, že se vztahem J. S. k žalované vůbec nezabýval a neuvedl, z čeho dovozuje, že objednávky podepsal jako její zástupce a která skutečnost toto zastoupení založila. Za této situace je závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalované nesprávný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení této otázky podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně.
S ohledem na naplnění uvedeného dovolacího důvodu již bylo bezpředmětné zabývat se tvrzenou vadou řízení, jíž se dle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že pro vady řízení před soudem prvního stupně jeho rozsudek nezrušil, přičemž vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovolací soud z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu