ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.813.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 813/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A. J. , zastoupené Mgr. M. S., advokátem, proti žalované O. spol.s r.o. , zastoupené Mgr. P. V., advokátem, o 2 474 389,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 90/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2008, č. j. 16 Co 257/2008-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce Mgr. M. S.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví tohoto rozhodnutí označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. července 2006, č. j. 18 C 90/2003-156, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 2 474 389,10 Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 1 580 772,30 Kč od 15. listopadu 2003 do 24. února 2004 a s 2% úrokem z prodlení z částky 2 474 389 Kč od 25. února 2004 do zaplacení, a ve všech třech výrocích o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázkou charakteru závazkového vztahu účastníků z bezdůvodného obohacení, jakož i otázkou aplikace obchodního či občanského zákoníku na promlčení práva z bezdůvodného obohacení, do jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka směřovala své námitky, se Nejvyšší soud v této věci zabýval již v rozsudku ze dne 15. května 2008, č. j. 32 Cdo 3800/2007-229, přičemž od řešení těchto otázek v souladu s konstantní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí s stanovisek) nemá důvodu se odchýlit. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka ve své argumentaci mylně vychází z toho, že jde o vztah z nájemní smlouvy, ačkoli podle posouzení odvolacího soudu je nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná.
Namítala-li dovolatelka, že k uzavření nájemní smlouvy nedošlo při výkonu její podnikatelské činnosti, ale v souvislosti s výkonem jejího vlastnického práva, žádnou otázku zásadního právního významu tím nevymezila, nýbrž pouze zpochybnila skutkový základ sporu, z něhož odvolací soud při posouzení žalobního nároku vyšel. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Dovolatelka však nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu nejen prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z tohoto důvodu lze totiž napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, namítla-li dovolatelka vadu řízení, jíž se měly dle jejího názoru dopustit soudy obou stupňů tím, že nezohlednily jí předložené a navrhované důkazy.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu