ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.858.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 858/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně J. M. zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 13/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 11. září 2008, č. j. 69 Co 387/2008-374, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. února 2008, č. j. 24 C 13/2007-335, ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro obec a katastrální území Skrbeň, konkrétně v něm uvedených, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“), protože soudem prvního stupně nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázek, zda důsledky toho, že banka sdělí majiteli účtu jiné informace o platbě, než uvedl plátce, jde k tíži plátce, nebo majitele účtu, zda dlužník má i po zaplacení právo upřesnit majiteli účtu údaje o platbě, jakým způsobem je nutno identifikovat platbu, provedenou za dlužníka třetí osobou a jaké jsou následky neurčitého a nesrozumitelného právního úkonu, je-li jím platba finančních prostředků. Tyto otázky však postrádají potřebný judikatorní přesah. Z obsahu dovolání je totiž zejména zřejmé, že vymezené otázky bezprostředně souvisejí se skutkovým stavem zjištěným v této věci a napadené rozhodnutí proto zásadně právně významným nečiní.
Za tohoto stavu by zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezené otázky v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde. Dospěl-li totiž odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost nezpochybňuje ani dovolatelka), podle něhož zbytek kupní ceny za majetek státu vydražený žalobkyní dne 15. září 1994 ve výši 2,921.000,- Kč za ni zaplatil před uplynutím splatnosti na účet SEMPRY, státního podniku „v likvidaci“ M. M., jehož jméno je uvedeno na příkazu k úhradě spolu s návěštím „dražba z 15.9.1994“, k závěru, že tyto údaje nebyly s to jednoznačně platbu identifikovat a šlo tak o neurčitý (a tudíž neplatný) právní úkon, obzvlášť za situace, kdy likvidátor uvedeného státního podniku tvrdil, že M. M. byl v té době rovněž dlužníkem, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu s hmotným právem, především s ustanovením §32 odst. 1 a §37 odst. 1 občanského zákoníku a §712 odst. 1 obchodního zákoníku. Povinnost učinit právní úkon tak, aby byl určitý a srozumitelný má totiž vždy osoba, která jej činí, a nelze ji přenášet na toho, komu je úkon určen. Byla-li pak plátcem osoba odlišná od žalobkyně, ani shodná výše zaplacené částky s výší dluhu žalobkyně nemohla vést bez dalšího k jednoznačnému závěru, že jde právě o její platbu, zejména pokud návěští není součástí údajů uvedených na výpisu z účtu.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti výroku napadeného rozsudku, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu