ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.880.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 880/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. i. k., a.s. , zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti žalovanému J. Š ., zastoupenému Mgr. V. Š., advokátem, o zaplacení 176 281,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 422/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2008, č. j. 21 Co 282/2008-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti všem výrokům v záhlaví označeného rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2008, č. j. 56 C 422/2007-77, ve vyhovujícím výroku ve věci samé pod bodem I. tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 29 750 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 12. srpna 2004 do zaplacení a potvrdil ho ohledně částky 58 368,21 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p. a. z částky 25 441,43 Kč od 12. srpna 2004 do zaplacení (výrok I.), dále ho potvrdil v zamítavém výroku ve věci samé pod bodem II. (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně (výrok III.), rozhodl o povinnosti obou účastníků řízení zaplatit České republice náklady řízení státu (výrok IV.) a o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok V.).
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným prvním výrokem v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 58 368,21 Kč s příslušenstvím, nemohla být žalobkyni způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka dovoláním i tuto část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu.
Směřovalo-li dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 29 750 Kč s příslušenstvím, jde v tomto rozsahu ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné, neboť v předmětném sporu jde o obchodní věc (o nároky z úvěrové smlouvy) a uvedenou částí měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
Napadla-li dovolatelka dovoláním druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, přicházela by v úvahu (v situaci, kdy ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takový závěr však dovolací soud neučinil, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé, který se vztahuje k zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka totiž žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila a svými námitkami proti znaleckému posudku vyžádanému soudem pouze zpochybňuje skutkový základ věci, z něhož odvolací soud při posouzení žalobního nároku vyšel. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Za situace, kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo do výroků rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání i ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti měnící části prvního výroku a proti druhému až pátému výroku rozsudku odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání i proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Toto nesprávné poučení odvolacího soudu mělo (ve shodě s ustanovením §240 odst. 3 o. s. ř.) jen ten následek, že dovolatelce uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (shodně srov. též například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu