ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1252.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1252/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně P. H. , zastoupené Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem Sušice, náměstí Svobody 2/1, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem se sídlem Brno, Koniklecová 8, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 284/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2007, č. j. 37 Co 397/2005-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2007, č. j. 37 Co 397/2005-116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 8. července 2004, č. j. 5 C 284/2003-51, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B., na LV č. 79 pro k. ú. R., a to domu č. p. 6 postaveného na pozemku parc. č. st. 7/1 a pozemku parc. č. st. 7/1 - zastavěná plocha a nádvoří, a rozhodl o nákladech řízení. Vyslovil právní názor, že určovací žaloba zde není opodstatněná, neboť se žalobkyně měla domáhat svého práva žalobou o vyklizení nemovitostí. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. ledna 2005, č. j. 37 Co 485/2004-65, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v posuzovaném případě je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 5 C 284/2003-86, určil, že výlučnou vlastnicí domu č. p. 6 postaveného na pozemku parc. č. st. 7/1, zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 7/1 zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B., na LV č. 79 pro obec a k. ú. R. (dále jen „nemovitosti“), je žalobkyně, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně darovala žalovanému ideální 1 nemovitostí darovací smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu dne 21. 5. 1998. Manželství účastníků přestalo plnit své funkce na přelomu roku 2001/2002, neboť žalovaný navázal vztah k jiné ženě. Dne 2. 1. 2002 tuto skutečnost žalobkyni na veřejnosti oznámil a postupem doby se přestal v domácnosti zdržovat. Když Rozsíčku v roce 2002 postihla povodeň a zasáhla zahradu a přední část domu účastníků, žalovaný nepomohl s odstraňováním jejích následků a nezajímal se o žalobkyni ani o jejich syna. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 11. 2003, č. j. 5 C 83/2003-17, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2003. Žalobkyně vyzvala žalovaného písemně dne 12. 12. 2002 k vrácení daru s odůvodněním, že ji dne 2. 1. 2002 na veřejnosti oznámil, že od ní odchází, neboť navázal známost s jinou ženou, že ho tato žena dne 14. 4. 2002 navštívila v domě účastníků za přítomnosti jejich syna, že jí přispívá pouze pětinou svého příjmu a nechal na ni postupně splácení všech společných půjček, že při povodních v červenci 2002 ji neposkytl pomoc a nezajímal se o to, zda se jí něco nestalo, a že ji slovně napadá. I když soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobkyně, že žalovaný ji na veřejnosti hrubě slovně napadal, neboť svědkyně A. K. a D. S. tuto skutečnost nepotvrdily, shledal podmínky pro vrácení daru podle §630 obč. zák., neboť chování žalovaného, který na přelomu roku 2001/2002 navázal známost s jinou ženou a manželství účastníků proto přestalo plnit své funkce, a v době povodní, kdy voda vnikla na zahradu a do přední části domu účastníků, žalobkyni neposkytl pomoc a o ni a o syna se nezajímal, lze kvalifikovat jako jednání hrubě porušující dobré mravy.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. října 2007, č. j. 37 Co 397/2005-116, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby výlučnou vlastnicí domu č. p. 6 postaveného na pozemku parc. č. st. 7/1 a pozemku parc. č. st. 7/1, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště v B. pro obec a k. ú. R., byla určena žalobkyně a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud předně konstatoval, že žalobkyní tvrzená návštěva přítelkyně žalovaného v domě účastníků dne 14. 4. 2002, ukončení společného hospodaření a verbální urážky žalobkyně žalovaným nebyly prokázány a i kdyby se tak stalo, nejednalo by se o jednání způsobilé naplnit znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. Žalobkyni se přes poučení odvolacím soudem nepodařilo prokázat ani tvrzení, že žalovaný jí na veřejnosti dne 2. 1. 2002 oznámil, že má přítelkyni a odchází z manželství. Žalovaný toto tvrzení popíral, žalobkyní navržené svědkyně je nepotvrdily a samotnou výpověď žalobkyně za této situace nelze považovat za postačující. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaný označil za počátek svého mimomanželského vztahu měsíc květen 2002, že žalobkyně sama v rámci své výpovědi před soudem prvního stupně uvedla, že v září 2002 byla se synem a přítelem na dovolené; známost s jiným mužem od července 2002 připustila ve své výpovědi v řízení o rozvod manželství. Odvolací soud zdůraznil, že tvrzení žalobkyně neodpovídá ani plánování oprav domu a další půjčky ještě v březnu 2002. Vzhledem k tomu, že žalobkyně k výzvě odvolacího soudu uvedla, že při povodni žalovaného nekontaktovala a on sám jí pomoc nenabídl, a žalovaný se vyjádřil, že se na nemovitost jel podívat asi týden po povodni, kdy se o ní dozvěděl od lidí z obce, a že stav domu vyhodnotil tak, že není poškozen, a proto žalobkyni nekontaktoval, odvolací soud usoudil, že ani tento popis skutkového děje nenaplňuje svoji intenzitou znaky hrubého porušení dobrých mravů. Vyjádřil názor, že o hrubém porušení dobrých by bylo možno uvažovat v situaci, kdyby žalobkyně nebo její syn byli ohroženi na životě či zdraví, popř. by byl ohrožen jejich majetek, a žalovaný by odmítl pomoc, kterou by po něm žalobkyně žádala. Za nezpůsobilé důvody k vrácení daru shledal jednání žalovaného popsané ve výzvě žalobkyně ze dne 9. 12. 2003. Darovací smlouvu posoudil jako platný právní úkon; tvrzení žalobkyně, že cílem smlouvy nebylo darování, ale získání půjčky od zaměstnavatele žalovaného, je v rozporu s její výzvou k vrácení daru. Nadto připomněl, že případný omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní (§49a obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkla, že jí nebylo umožněno, aby vypovídala jako účastnice řízení, ač o to žádala. Není srozuměna se závěrem, že žalovaný neporušil hrubým způsobem dobré mravy tím, že si za přítomnosti syna přivedl do domu milenku a že ji a syna nechal napospas nouzi, když přestal splácet půjčky. Má výhrady k tomu, že odvolací soud její výpovědi k situaci při povodni neuvěřil, kdežto u žalovaného mu stačilo pouhé jeho tvrzení. I nadále má za to, že žalovaný, který v době povodní byl ještě jejím manželem, projevil naprostý nezájem o ni a o syna, čímž ve vztahu k nim hrubě porušil dobré mravy. Takový charakter přisuzuje i jeho jednání, které popsala ve výzvě z 9. 12. 2003 (tajné návštěvy žalovaného v domě, přehrabování se v jejích věcech a podání trestního oznámení na žalobkyni). Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s její námitkou, že darování nemovitostí bylo pouze fiktivním právním úkonem s cílem získat finanční prostředky na opravu domu. V doplnění dovolání ze dne 4. 3. 2008 žalobkyně namítla, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, že účastníky neseznámil se svým právním názorem na věc (odlišným od soudu I. stupně) a tím je jeho rozhodnutí nepředvídatelné.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu; žalobkyně neprokázala svá tvrzení, že jí dne 2. 1. 2002 na veřejnosti oznámil, že má známost a že od ní odchází. V dubnu 2002 se přítelkyně v domě zdržela jen několik minut, v tu dobu ještě vztah neudržovali. Odmítá tvrzení žalobkyně, že ji vystavil finanční tísni, odkazuje na obsah opatrovnického spisu, kde je podrobný rozbor jeho finanční situace. Za nepravdivé pokládá tvrzení žalobkyně ohledně záplav. O situaci v domě se zajímal telefonicky, bylo však jemu i jeho matce J. H., sděleno, že jeho pomoc není třeba - v té době již žalobkyně navázala vztah s jiným mužem, jak sama uvedla v rozvodovém řízení, a je logické, že o jeho přítomnost nestála. Tvrzení žalobkyně ohledně urážek je nepravdivé a přes poučení soudu nebylo prokázáno. Stejně tak nebylo prokázáno, že se nezajímá o syna; pravidelně se s ním stýká a mají vzájemně dobrý vztah. Odvolací soud poskytl žalobkyni a jejímu zástupci dostatečný prostor k vyjádření se k věci, opakovaně ji vyzýval k doplnění tvrzení a označení důkazů. Jednání, jež je popsáno ve výzvě z 9. 12. 2003, považuje za irelevantní, neboť není předmětem tohoto sporu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky se proto dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Podle §213 odst. 3 o. s. ř. k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Jinými slovy řečeno, z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007). V případě, že soud prvního stupně sice důkaz provedl, avšak při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) jej pominul, žádná skutková zjištění z něho neučinil a ohledně zjišťované skutečnosti v rozporu s §132 o. s. ř. vyšel z ostatních provedených důkazů, je odvolacímu soudu zakázáno, aby takový důkaz považoval bez dalšího za zdroj pro svá skutková zjištění. Odvolací soud je podle §213 odst. 3 o. s. ř. povinen zopakovat soudem prvního stupně pominutý důkaz; způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu může být jen takový důkaz, který odvolací soud provedl znovu stejným způsobem, jako by před soudem prvního stupně nebyl vůbec proveden. Jestliže odvolací soud nepostupuje způsobem uvedeným v §213 odst. 2 a 3 o. s. ř., a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že manželství účastníků přestalo plnit své funkce na přelomu roku 2001/2002, kdy žalovaný oznámil žalobkyni, že od ní odchází, neboť navázal vztah k jiné ženě, a že žalobkyni neposkytl při povodních potřebnou pomoc a ani se o ni a o syna v tu dobu nezajímal. Tento skutkový závěr soud prvního stupně čerpal, jak vyplývá z obsahu odůvodnění jeho rozsudku, výlučně z jím provedeného výslechu účastníků a svědkyň. Odvolací soud, nejenže při jednání dne 30. 10. 2007 nezopakoval dokazování těmito důkazy, ale skutková zjištění učinil i z obsahu opatrovnického a rozvodového spisu, které sice soud prvního stupně k důkazům provedl, avšak nijak je nehodnotil a žádná skutková zjištění z nich neučinil. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobkyni právo na vrácení daru podle §630 obč. zák. nevzniklo. Podkladem pro takové právní posouzení věci mu byl odlišný skutkový závěr, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že ji žalovaný již v lednu 2002 informoval o své známosti a o úmyslu opustit domácnost, jakož i zjištění, že ještě v březnu 2002 účastníci plánovali opravu domu a půjčku, že žalovaný navázal vztah s jinou ženou v květnu 2002, že žalobkyně vzápětí v červenci 2002 udržovala známost s jiným mužem, s nímž byla v září 2002 na dovolené, že žalobkyně žalovaného o pomoc při povodních v létě 2002 nepožádala a že žalovaný, který stav nemovitosti zjistil osobně na místě, ji pomoc nenabídl. K takto odlišně zjištěnému skutkovému stavu dospěl odvolací soud na základě vlastního hodnocení důkazů, které v rozporu s §213 odst. 2 a 3 o. s. ř. nezopakoval. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Co se týče další výzvy žalobkyně k vrácení daru ze dne 9. 12. 2003 a v ní popsaného jednání žalovaného, které je podle žalobkyně hrubým porušením dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., lze přisvědčit žalovanému, že z pohledu uvedeného ustanovení bylo dosud předmětem řízení pouze jednání žalovaného popsané ve výzvě z 12. 12. 2002 (připuštění změny žaloby nebylo ani navrženo).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami se pro jejich předčasnost již nezabýval, neboť nelze předjímat, jaký skutkový stav bude zjištěn.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu