ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1512.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 1512/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce CDV-2, LTD., se sídlem v Londýně, Peterborough Court, 133 Fleet Street, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 5, E. Peškové 15, proti žalované M. L. , o zaplacení částky 4,301.935,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 25/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2007, č. j. 27 Co 257/2006-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Balcara, advokáta se sídlem v Praze 5, E. Peškové 15.
Odůvodnění:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2007, č. j. 27 Co 257/2006-164, kterým byl ve výroku o věci samé „změněn“ rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. února 2005, č. j. 4 C 25/2004-93, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ani podle §237 odst. 1 písm.b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). Přestože odvolací soud formálně rozsudek soudu prvního stupně změnil, posoudily oba soudy práva a povinnosti účastníků řízení v právních vztazích obsahově shodně; jejich rozhodnutí jsou souhlasná a nikoliv odlišná; rozsudek odvolacího soud není proto obsahově „měnícím“, nýbrž potvrzujícím.
Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí v otázce promlčení nároku žalobkyně odporuje hmotnému právu a tato skutečnost zakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Použitá dovolací argumentace ovšem nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb), neboť napadené rozhodnutí neodporuje hmotnému právu (§303, §310, §387, §407, §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a částka 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.); platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25.února 2010
JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu