ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.1724.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 1724/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně N. K. , zastoupené JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Řeznická 3, proti žalovaným 1) Ing. N. F. , 2) K. F. a 3) K. F. , o určení spoluvlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 216/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2009, č. j. 20 Co 127/2009-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti části výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2009, č. j. 20 Co 127/2009-87, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. října 2008, č. j. 19 C 216/2007-51, v části výroku I. zamítající žalobu o určení, že „žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem s podílem 1 k budově č.p. 1294 na pozemku č. parc. 2410 a k pozemkům č. parc. 2410 a 2411, vše v kat. území N. v hl. m. P.,“ a že „žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem s podílem 1 k budově č.p. 33 na pozemku č. parc. 23 (stavební parcela) a k pozemkům č. parc. 23 (stavební parcela), č. parc. 55 (pozemková parcela) a č. parc. 54/3 (pozemková parcela), vše v kat. území B. u H. T.,“ není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, lze v dovolání samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno; dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Irelevantní je proto výhrada žalobkyně ke zjištění odvolacího soudu, že v jejích výzvách k vrácení daru není uvedeno žádné konkrétní jednání, jímž měly žalované hrubě porušit dobré mravy. Nejedná se totiž o otázku právní, ale skutkovou, která naplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaké mají účastníci podle příslušné právní normy práva a povinnosti. Pokud je v dovolání vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdila žalobkyně, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru, a to že výzva k vrácení daru je určitým, a tedy platným právním úkonem. Krom toho se sluší podotknout, že otázka platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.) nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny, a odvolacím soudem nebyla vyřešena v rozporu s hmotným právem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006, na něž odkázaly oba soudy). Rovněž námitka žalobkyně, že soudy nezohlednily, že žalované se nezajímají o její zdravotní stav, nepomáhají jí a nechovají se k ní slušně, je skutkového charakteru a dovolací soud k ní nemohl přihlédnout.
Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, je nerozhodná výtka žalobkyně, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, neboť naplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Ten sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v tomto stadiu řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2010
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu